steal my girl || one direction

(159.)

Adele

"Můžeš mi vysvětlit, co ti teda je, když ten test byl negativní?" hustil do mě Liam jednu otázku za druhou, i když už to byla pár dnů stará záležitost. Ležela jsem na své posteli, měla jsem zavřený oči a v duchu si přála být někde jinde, zatímco on už byl čtvrtej den nervózní, i když jsem mu tu jednu čárku dokonce ukázala. Seděl na židli, poklepával nohou a prohlížel si mě.

"Ne, nemůžu ti to vysvětlit," odvětila jsem se povzdychnutím, "protože jsem ti už asi stokrát říkala, že nevím, co to znamená, nevím to."

"A víš vůbec něco?" zamračil se na mě.

Nevěřícně jsem se na něj podívala, "A ty mi můžeš vysvětlit, proč se ke mně takhle chováš?"

"Protože mám pocit, že od tý doby, co si hrajeme na vztah, o tobě absolutně nic nevím," procedil skrz zuby. 

"Co si hrajeme na vztah," zopakovala jsem s těžkým výdechem a vstala z postele. 

"Adele, promiň," zasténal a stoupl si před dveře tak, že jsem nemohla odejít. 

"Zrovna teď," párkrát jsem zamrkala očima, "fakt potřebuju být sama," oznámila jsem mu a vší silou ho odstrčila. Ani se nepokoušel mě zastavit. 

Se slzama v očích jsem se vzdalovala od jeho pokoje. Přišlo zase to klasický zimní období, kdy jsem potřebovala trávit víc času sama se sebou a nepoddávat se stresu každodenních starostí, i když mi to nikdy moc nešlo. Ale hádat se s Liamem bylo to úplně poslední, co jsem potřebovala.

Mířila jsem na střechu, ale pak jsem si uvědomila, že jen v tričku bych tam nevydržela dýl jak tři minuty. Místo toho jsem zvolila studovnu, kam v tuhle dobu nikdo moc nechodil a mohla mi být příjemným útočištěm pro osamocený večery. 

O to víc jsem byla překvapená, když mi můj nápad strávit večer sám ve studovně nejspíš ukradl Niall. Než jsem se stihla otočit, zaregistroval mě a krátce na mě mávl. 

"Ahoj," zamumlala jsem pozdrav už z dálky a mířila k němu na jednu z těch velkých pohodlných sedaček. Niall měl před sebou jakousi knížku, která ale byla otočená na úvodní stránce a nevypadal, že by jí byl zrovna zaujatej.

"Co ty tady?" pousmál se, když jsem ztěžka dosedla vedle něj.

"No," nadechla jsem se, "hádky moc nezvládám, vždyť víš," pokrčila jsem rameny a stejně jako on se pokusila o úsměv.

"Co se stalo?" povzdechl si a objal mě jednou rukou kolem ramen. Byl tu příjemnej klid, a v celý místnosti by se nenapočítalo víc jak pět lidí. 

"Liam," řekla jsem jen, "asi byla chyba se do toho zase pouštět," odkašlala jsem si. 

Niall překvapeně zamrkal modrýma očima, "Co to povídáš?"

"Děje se přesně to, kvůli čemu jsem do toho nechtěla znovu jít," podívala jsem se na něj, "nese to rány z minulosti. A už to nikdy nebude stejný," zamumlala jsem, "- ale s tím jsem do toho tak nějak šla," dodala jsem dřív, než jsem se stihla ze svých slov sesypat.

"Jsou zážitky, který jsou tak moc silný, že ti vhání slzy do očí," pronesl Niall a pevně mě stiskl, "ty a Liam jich máte nespočet. Dobře víš, že jednou budeš vzpomínat právě na ně a budeš si říkat, že to bylo nejlepší období tvýho života."

"Taky bylo," přerušila jsem ho, "ty na to tak nevzpomínáš? Na střední, kdy nás ještě nezajímala škola, ale jenom to, abychom se bavili," usmála jsem se, "bylo to s ním všechno tak jednoduchý,"  nahlas jsem vzpomínala.

"Mrzí mě, co se potom stalo, Adele," řekl.

"Hele," narovnala jsem se a naklonila se k němu, "jsi jedinej, kdo to ví, a musím mít jistotu, že to tak zůstane."

"Věř mi trochu," ušklíbl se a já se znovu opřela o jeho rameno, "myslím, že jednou budeme brečet nad tím, že jsme si střední a ten jednoduchej život neužili naplno. Ale taky se budeme usmívat nad tím, jak moc krásný to bylo. A asi budeme i bojovat za to, abychom jeden takovej den ještě někdy prožili."

"Proč to říkáš tak smutně?" zeptala jsem se.

"Protože to tak bude," odvětil, "co bude, až za dva a půl roku vychodíme školu? Možná se první měsíce budeme vídat, ale potom to stejně skončí," pokrčil rameny.

"Neříkej to," zarazila jsem ho, "všechno to, o čem mluvíš, nám navždy zůstane. Jsou to zážitky, který prožiješ s někým, koho miluješ. A proto jsou ty nejkrásnější."

"Jo, tos vystihla," podotkl, "ale Adele, nepoddávej se tomu. Ne, pokud jde o Liama."

"Mám strach," přiznala jsem "o nás. O to, že si to všechno jenom nalháváme a ve skutečnosti to mezi náma skončilo v ten den, kdy jsem odjela. Že máme uvnitř nás zafixovaný, že jsme tehdy byli šťastní a snažíme se to tak zoufale vrátit, až to ztrácí na hodnotě."

"Takhle to ale není - "

"Známe stejnou lásku a taky umíme stejně milovat," přerušila jsem ho, "když to začne být až příliš těžký, oba to začneme vzdávat a utíkat."

Niall uchopil můj obličej do dlaní a donutil mě se na něj podívat, "Kde je ta holka, co věřila v ty velký věci a zázraky?" zeptal se s pokřiveným výrazem.

"Umřela," odpověděla jsem prostě, "už dávno. Kdysi dávno, to moje já, co v ty velký věci věřilo, už tady dávno není. Ale jsem v pořádku. Jen už ne tak, jako dřív. Už ne tolik živá. Prostě vím, že už nikdy nebude líp. Už to nikdy nebude skutečně dobrý," zašeptala jsem.

"Na tohle ještě není správnej čas, Adele," povytáhl obočí a nepřestával tisknout moji tvář ve svých dlaních, "tak to ještě nevzdávej, jasný? Protože to bude lepší. Možná, že už zítra. Třeba už zítra bude dobře. A jestli ne dobře, tak alespoň mnohem líp," usmál se a obejmul mě. 

A možná, že právě proto, že byl jedinej, kdo znal celou pravdu, jsem od něj všechno vnímala úplně jinak. A už kvůli němu jsem to nechtěla vzdávat. I přesto, že jsem věděla, že napětí mezi mnou a Liamem není jen tak. Že to má důvod. Že chlad zimních večerů vstoupil i mezi nás.