steal my girl || one direction

(51.)

Adele

"Tomu, že by mi Liam lhal ohledně Blair, věřím asi tak stejně, jako že Harry jednou přestane chlastat," pronesla jsem ironicky před Nicol a Niallem, se kterými jsem mířila do jídelny účastnit se svátečního nedělního oběda. Ihned jsem ale kvůli Nicol litovala vyslovení jeho jména. Nicol ale statečně předstírala lhostejnost. Obdivuhodné.

"Jsem ráda, že to bereš takhle," šťouchla do mě přátelsky Nicol a já jí věnovala úsměv. "Ale neřekla jsi mu o tom, že ne?", ujišťovala se.

"Ne," zavrtěla jsem hlavou, "prostě jsem mu ten mobil dala s tím, že si ho zapomněl."

Niall s Nicol souhlasně přikývli.
"Liam by ti nelhal," pronesl Niall.

S úsměvem na rtech jsem ho už postopadesáté ujistila, že to vím. "Nicol, co Harry?", vyzvídala jsem a pozorovala tuhnoucí výraz mé nejlepší kamarádky. "Promiň," zamumlala jsem a zrychlila krok k našemu stolu.

"Čau všichni," mávl Niall a zaujmul své místo vedle Louiho. Nicol se posadila z jedné strany vedle Liama a já z druhé. Pod stolem jsem mu stiskla ledovou dlaň.

Nicol si znepokojeně povzdechla, "Jen v pěti. Dřív nás tu bývalo víc."

Pozorovala jsem Louiho němý výraz - jak kouká do prázdného talíře, s pootevřenými rty, ze kterých po celou dobu neuniklo jediné slovo.

"To je blbej vtip," pověděl Liam, zírajíc k protějšímu stolu, kde seděl Harry s Blair.

Nicol : "Prosím, řekněte mi, že to není pravda," zaúpěla, koukajíc Liamovým směrem. Louis její narážku nějak nepostřehl a ani se neotočil.

"Dobrá, odkdy je tahle dvojice pospolu?", zeptal se Niall.

"Od nikdy," odpověděl Liam s ironicky nadzvedlým obočím.

"Nicol," oslovila jsem ji, "vždyť víš, že je to jen nedorozumění. Vysvětlí se to. Všichni známe Harryho až moc dobře na to, abychom věděli, že by něčeho takového nebyl schopen. I předtím to bylo nedorozumění, muselo být."

"No-", pronesl Niall.

"Nialle, sklapni," zpražila jsem ho pohledem.

Nicol si nahlas povzdechla a napila se ze sklenice vody, "Děkuju, Adele. Snad máš pravdu. Nemyslela jsem si, že by toho schopen byl. A asi ani pořád nemyslím. Jen, vždyť víš. V poslední době mi ublížil víc než za celou dobu, co se známe."

S Liamem i Niallem jsem si vyměnila znepokojený pohled. Nechtěla jsem ji vidět takhle, nešťastnou.
Co mě ale znepokojovalo ještě víc byl stále mlčící Louis. Copak ho nic z toho ani trochu nezajímá?

"Loui," oslovila jsem ho opatrně a čekala na změnu jeho výrazu. Ani se nepohnul. "Můžeš nám říct , co se děje?"

"Nemůžu," zamumlal. Jeho odpověď mě i všechny u stolu zaskočila.

"Jak nemůžeš?", ptal se Liam.

"Poslyšte, " nadechl se Louis, "asi bych si od vás jako od přátel měl dát pauzu," nahlas polkl, "nemůžu hrát na obě strany."

"Dneska těch blbejch vtipů bylo fakt už moc," odfrkl si Niall.

"Nechápete," Louis rozhodil rukama kolem sebe. "Nikdy nic nebylo tak komplikovaný, jak je to teď. Nikdy. Podívejte, co se za jeden školní rok stalo. Copak nikdo nechápe, co je tady ten zásadní problém?", zamračil se.

"Blair," ozvala se Nicol tichým hláskem. "Blair je ten zásadní problém."

"Počkat, počkat," zarazil se Liam. Já sama se v tom začínala ztrácet. "Blair mě v poslední době dost zklamala, ale nechci, aby bylo všechno jen na ní."

Jeho odpověď mi vyrazila dech. "Liame?"

"Adele, promiň. Blair mi byla dost blízká. Přivedla mi tě zpátky."

Typický Liam. Nedokázal nenávidět. "Tak to raději necháš plavat?", zeptala jsem se ho jak nejtiššeji jsem dovedla.

"Ovšem, že ne," ujistil mě. "Promluvím s ní."

Niall vyprskl smíchy, "Ano, to vždycky zabere," pronesl ironicky.

Po zbytek hovoru padlo už jen pár slov. Nevěděla jsem, co má Liam v plánu. Ale s Louim jsem naplno souhlasila. I když jsem to zrovna od něj opravdu nečekala a myslím, že nikdo z nás. Zásadní problém je Blair.

——-

Liam

Už podruhé jsem zaklepal na dveře. Když jsem zaslechl otrávené "dále", vešel jsem dovnitř. Dveře za sebou jsem zavřel.

Blair ležela na posteli. Vlasy měla v nepravidelném drdolu. Na sobě měla volné bíle tričko a pruhované šortky v černobílé barvě. Její makeup tvořila jen rudá rtěnka. Oči neměla vůbec nalíčená. Byla Adele tolik podobná.

"Ano, Liame?", vytrhla mě ze přemýšlení.

Nahlas jsem si odkašlal, "Jdu si promluvit," řekl jsem a přisedl si k ní. Podíval jsem se na prázdnou krabici od pizzy, kterou měla položenou na konci postele. "Ananas na pizze jsem tě naučil jíst já," pousmál jsem se na ni.

"No, to bylo dřív," zadrmolila. "Co chceš, Liame?"

"Blair," vyslovil jsem její jméno. "Co se s tebou děje? Říkala jsi mi všechno."

"Nic mi není."

Věděl jsem, že nemluví pravdu. Čekal jsem, až začne sama.

"Liame, bože," zasténala a vrhla se mi do náruče. Po takové době jsem rád cítil její blízkost. Den ode dne víc jsem si totiž uvědomoval, že to byla ona, kdo mě přiměl na Adele aspoň trochu nemyslet. Byly jiné a přitom úplně stejné. Blair mě fascinovala. Blair mě okouzlila na první pohled. Nechtěl jsem se jí vzdát.
Na svém rameni jsem ucítil dopadnout několik kapek slz. "Blair, neplač prosím," zašeptal jsem a pohladil ji po zlatých vlasech.

Blair popotáhla a odtáhla se ode mě obličejem, "Liame," vzlykla, "tohle nejsem já, vždyť to víš. Nikdy bych nechtěla lhát, nebo někoho rozdělit. Znáš mě," popotahovala.

"Znám," kývl jsem, abych ji uklidnil a dál se dotýkal zlatavých pramenů jejich vlnitých vlasů. "Tak mi jen řekni důvod," zvážněl jsem. "Blair, já ti věřím. Vždycky jsem ti věřil. Ale jestli chceš, aby ti věřili i ostatní, nesmíš to v sobě dusit. Nepřetvařuj se. Vždycky jsi byla upřímná. Jsi úžasná osoba. Tak silná a máš toho v sobě tolik. Neboj se dát najevo, co ti vadí a co je špatně. Prosím."

Blair si ukazováčkem setřela slzu. "Ani nevíš, jak moc složitý to je."

"Nemusíš, jestli nechceš," pověděl jsem. "Jen mi řekni ten důvod. Důvod, proč se děje s tebou tohle. Tohle všechno. Proč děláš takový škody, když si je nikdo nezaslouží? Proč? Proč k nám nejsi upřímná?"

"Liame -," nadechla se. "Já -" znovu se zastavila. "Asi tě miluju."

"Ne, Blair," ihned jsem ji zarazil. Ona se ke mně ale nepřestávala tisknout. "Nic si nenalhávej," dodal jsem.

"Nenalhávám," zavrtěla hlavou. "Došlo mi to, když se Adele vrátila."

"To nemůžeš," řekl jsem a jemně ji od sebe odtáhl. Byl jsem teď zmatený jako nikdy předtím.

"Buď tu pro mě, alespoň teď, prosím," zašeptala a přesunula své ledové ruce na mé tváře. Zachvěl jsem se. Bylo to zvláštní. Měl jsem pocit, jakoby k této chvíli od samého začátku všechno směřovalo.
Blair se ke mně naklonila. Věděl jsem, že se to stane. Věděl jsem, že už ji nezastavím. A když se její rty dotkly mých, Adele v tu chvilku přestala existovat.