steal my girl || one direction

(130.)

Nicol

"Jsi si jistá, že nechceš jet taky?" zeptala se mě Adele už poněkolikáté. 

"Naprosto jistá," ujistila jsem ji s povytaženým obočím a hodila jí dalších pár kusů triček, které složila do toho obřího kufru, co si brala s sebou. "Ví Niall, kolik toho táhneš?" pobaveně jsem se zasmála a pomohla jí tu narvanou věc dopnout.

"Nech toho," ohradila se, "nikdy nevíš, co se stane, nebo koho potkáš."

"Jo," přikývla jsem, "jak myslíš."

"Vážně se nechceš připojit alespoň na pár dní?" koukla na mě velkýma očima.

"Adele," se smíchem jsem ji oslovila, "vždyť víš, že se za měsíc uvidíme. Ale to nic nemění na tom, že očekávám denně milion zpráv a alespoň dvě zavolání," varovala jsem ji.

"S tím se počítá," usmála se a zkontrolovala věci ve své kabelce.

"Krásnej let," oplatila jsem jí úsměv a vpadla jí do pevného objetí, "budu na vás myslet," zamumlala jsem. Chtěla jsem trávit léto s ní, a trávit červenec s Adele a Niallem u jídla se jevilo jako ideální. Na druhou stranu jsem ale věděla, jak moc Adele potřebuje novej začátek. Hodně se toho stalo. Potřebovali jsme pauzu, všichni. "Máš všechno?" zeptala jsem se jí, když jsme se od sebe odlepily.

"Doufám v to," nervózně se zasmála a popadla madlo kufru. 

"Tak jo," kývla jsem, "nezapomeň mi napsat, jakmile dorazíte na letiště, a taky hned jak nasednete do letadla, jak přistanete, až se ubytujete -"

"Ano, mami," přerušila mě Adele se smíchem a popadla z kapsy mobil, co jí začal vyzvánět. "Prý se čeká jen na mě," nakrčila obočí a dala mi přečíst zprávu od Nialla, který na Adele musel čekat už dobrou půl hodinu v autě před školní budovou. 

"Utíkej," pobídla jsem ji a zastrčila jí neposlušný pramen blond vlasů za ucho. 

Adele si nahlas povzdechla, ale přesto vypadala moc šťastně, "Napíšu," naposledy mě s úsměvem ujistila, "jo a," odkašlala si, "měla bys zajít na střechu. Zatím," vtiskla mi rychlej polibek na tvář a než jsem stihla jakkoliv reagovat, vystřelila ze svého pokoje rychlostí blesku.

Nechápala jsem, co tím myslela. Jen jsem nad tím s pobaveným výrazem zakroutila hlavou a odešla z jejího pokoje. Zamkla jsem klíčkem, který mi svěřila a na střechu mířila spíš tak nějak automaticky, než kvůli ní, i když jsem nad tím pořád přemýšlela a ta myšlenka mě podle všeho opustit jen tak neplánovala.

Zítra jsem měla odjíždět. Zůstávala jsem tu jako jedna z úplně posledních, a z naší  party byli pryč už úplně všichni. Chtěla jsem se s Londýnem rozloučit, a výhled ze střechy mi to dokonale umožňoval. Upřímně mi Adele vnuknula myšlenku, jestli tu na mě nečeká něco jako dárek na rozloučenou. Ne že bych si ho zasloužila, ale Adele byla podobných věcí schopná. A Niall stejně tak.

Vylezla jsem po kluzkém žebříku na střechu a párkrát zamrkala očima, jen abych se ujistila, že dobře vidím.

"Harry," vydechla jsem a automaticky si začala upravovat vlasy. Na hlavě jsem totiž měla účes alá dnes nebudu nic dělat. On ale vypadal jinak. Vlasy měl delší než kdy předtím, ale zdál se vyšší a mohutnější, i když to pravděpodobně byla jen má domněnka. 

Nevěřila jsem tomu, že tam stojí. Byl jinej, ale přesto pořád stejnej. Byli to skoro tři měsíce, co jsem ho naposledy viděla. Měla jsem husí kůži a hlava mi nepříjemně tepala. Nevěděla jsem, co mám čekat. Jestli tu stojí kvůli mně, nebo jestli to je jen shoda náhod. Jestli se mnou promluví, nebo o to ani trochu nestojí. Tak nějak jsem tomu všemu nemohla uvěřit. Nebo spíš nedokázala. Že vzpomínka na něj a na naše dávno zapomenutý štěstí pořád tak bolí. Že ty slzy, který jsem v sobě držela, jsou skutečný. Nemohla jsem uvěřit, že čas nepomohl, i když mi každej tvrdil opak. Nezahojil to. Ani to nevymazal.

- Lekl se. Skoro ji nepoznal. Byla stejná a přitom naprosto jiná. Teď byla ještě krásnější. A v ten moment si uvědomil, co všechno zmůže zlomená duše. A že on byl ten, co to způsobil. Pochopil. 

"Nicol," oslovil mě nezvykle tichým tónem. Odvážila jsem se na pár malých kroků jeho směrem.

"Co tu děláš?" nechápavě jsem zakroutila hlavou a sklopila oči, protože do těch jeho jsem nebyla schopná se podívat. Byli jsme k sobě čely, blíž, než kdy předtím.

"Byl jsem všude možně," odvětil, "hlavně, abych si nějak pročistil hlavu," dodal s pokrčenými rameny. Znervózňoval mě každým momentem víc a víc. To jediný, co jsem chtěla, bylo vrhnout se mu do náruče a už ho nikdy nepustit. Druhá moje část mu chtěla dát facku, popsat mu, jak mi bylo, když mě už poněkolikáté opustil a nechat ho tam. Ale dávala jsem si se svým rozhodnutím na čas.

"Co děláš tady?" upravila jsem svou otázku a zvedla hlavu jeho směrem.

"Přemýšlím," zamumlal prostě. Chtěla jsem něco říct. Chtěla jsem se ho dotknout, ujistit se, že je skutečnej. Povídat si celou noc v příjemným chladu letních večerů. Ale něco ve mně mi v tom bránilo. Nemohla jsem do toho znovu spadnout. Už ne. "Nenávidíš mě?" po chvíli ticha položil překvapivou otázku.

Na sucho jsem polkla. Sama jsem si nebyla jistá odpovědí. "Nemůžu tě nesnášet, i když bych chtěla," odpověděla jsem popravdě, "po tom všem jsi pořád jednou z nejúžasnějších osob, který jsem kdy poznala," dodala jsem s těžkým výdechem.

"Spousta věcí mi došla, Nicol," řekl a jemně mi přejel prsty po dlani.

"Chtěla bych ti věřit," odvážila jsem se na letmej pohled do tváře, "ale nejde to. Mockrát jsi mi ublížil." Měla jsem co dělat, aby se mi při vzpomínce na všechny bolestivý Harryho slova nezlomil hlas a já nepropukla v žalostnej a bezmocnej pláč. 

"Srdce jsme si už párkrát zlomili," vypadla z něj dosti nečekaná věta, "možná je teď ten správnej čas na to se společně uzdravit a a budovat konečně něco skutečnýho bez vidiny předčasnýho zničení. Bez předčasný porážky."

"Harry," zakroutila jsem hlavou. Ani jsem nestíhala registrovat, co vlastně říká, a už vůbec jsem si netroufla odhadnout, co ode mě čeká. "Takhle to nefunguje," zamumlala jsem a opakovala rychlý mrkání víčky, abych zahnala slzy, co se za každou cenu chtěly dostat ven. Nebyla jsem připravená na to ho vidět, natož na to, že řekne něco takového. 

"Je to v nás," pověděl Harry a udělal další pohyb ke mně, "Možná to ještě nevíme a možná bude ještě nějakou dobu trvat, než na to přijdeme," znovu přejel prsty po hřbetu mé ruky, "možná už to víme, ale nepřipouštíme si to. A nebo si to možná připouštíme, ale nechováme se podle toho. Ale je to v nás, Nicol. Ty to víš. A vždycky to tam bylo," povzdechl si.

"Nemůžu ti věřit, Harry," cítila jsem, jak se mi zkřivil obličej, "nemáš ani tušení, jak mi bylo."

"Teď už mi věřit můžeš," donutil mě se na něj podívat a tajemně se pousmál.

"Jo?" ironicky jsem se na něj zatvářila. "Až budeš mít důkaz, dej mi vědět," zasmála jsem se na odlehčení situace.

"Mám ho," nepřestával se uculovat a můj výraz se rázem změnil z ironickýho na těžce nechápavej.

"A to je?" tázavě jsem naklonila hlavu a sledovala, co z toho Einsteina vypadne.

Usmíval se. Obě dlaně přesunul na mou tvář a jemně mi stiskl obličej.

"Taky tě miluju, Nicol," pověděl s jiskrou v očích. 

A najednou to bylo, jakoby se všechno kolem zastavilo. Uvolnilo se mi celý tělo a já přestala skrývat všechno to, co jsem v sobě tak moc dlouho držela. Najednou to byl jen Harry. A nebylo to tak vlastně vždycky?

Tmělo se mi před očima a podlamovala se mi kolena. Ale dělo se to. Bylo to skutečný. 

Tak nějak sama, automaticky a nechtěně jsem šťastně vydechla. A když se ke mně naklonil, stále s mým obličejem ve svých dlaních a po všech těch letech mi dal opravdovou pusu, najednou jsem pochopila tu větu s tím, že nakonec všechno spraví čas. Čas nic nezahojil. Ale ukázal mi, kdo za to nekonečný čekání stál.