steal my girl || one direction

(2.)

Blair

Cesta v Harryho autě probíhala kupodivu klidně - nebo alespoň líp, než jsem očekávala.
Díkybohu se mě na nic nevyptávali, místo toho si vzájemně sdělovali, jak prožili léto. Jejich zájem o toho druhého se mi líbil. Navíc mi to pomáhalo se soustředit na něco jinýho než na fakt, že Harry je ještě horší řidič, než já. Když jsme zastavili na malým parkovišti před školou, nadšením jsem vydechla. Věděla jsem, že umělecká akademie je škola, na kterou patřím. Tady měl začít ten novej život a snad i start do kariéry. Alespoň jsem v to doufala.

"Jsme tu," otočil se na mě Zayn s povzbudivým výrazem ve tváři.
Harry mi otevřel dveře od auta a ochotně pobral můj kufr. Věnovala jsem mu vděčnej úsměv. Gentlemani nevymřeli.

Jakmile jsme překonali několik betonových schodů, konečně jsme vstoupili do školy. Harry šel k vrátnici, kde za pultem seděla dáma trochu podobná mé babičce. Následovala jsem ho. Spodní patro a to všechno kolem připomínalo přízemí jednoho z lepších Londýnských hotelů.

"Zdravím," odkašlal si, když promluvil na postarší paní, "Tohle je Blair -", tázavě se na mě podíval.

"Watsonová," doplnila jsem ho.

"Blair Watsonová," zopakoval moje jméno. Mluvili tak rychle , že jsem to nestihla pořádně zaregistrovat. Předala jsem svoje dokumenty o přijetí a pobytu na koleji a potom - po několika podpisech, konečně dostala klíč od pokoje.

"Zvládla bych to sama," upozornila jsem ho po převzetí všeho potřebnýho, ale samozřejmě se zmohla i na další vděčnej úsměv.

"Není zač," pronesl Harry napůl ironicky, potom co mi vyrval klíček z ruky a prozkoumal ho.

"Co zkoumáš?" nechápala jsem.

"Kde máš pokoj," odpověděl prostě a hned nato oslovil Zayna, kterej celou dobu postával z náma a táhl svoje kufry, "vypadá to, že se na Blair usmálo štěstí," zasmál se Harry jeho směrem. Ten byl v okamžiku přímo u nás a jakmile i on zažmoural na můj klíč, přidal se k Harrymu smíchu i ten jeho, což mi pochopení celé situace moc neusnadnilo.

"Hodně štěstí, Blair, budeš ho potřebovat," uchechtl se a chlácholivě mě poplácal po rameni, potom co věnoval ještě jeden letmej pohled na můj klíč od pokoje.

"Chci vysvětlení", založila jsem si ruce v bok. Neměla jsem ráda, když jsem nebyla v obraze.

"Máš pokoj v patře s těma nejlepšíma na škole," vysvětlil a Harry ho doprovázel svým smíchem, "je to doslova patro vyvolených."

"Jako s váma?" ironicky jsem povytáhla obočí, "to to tu není nijak oddělený? Holky a kluci?"

"Ne, ale ber to pozitivně," ozval se Harry, "nic víc sis přeci nemohla přát."

"Jasně," zpražila jsem ho pohledem.
Přesto jsem v duchu byla ráda, že škola ještě ani nezačala, a já už mám minimálně dvě osoby poblíž, na který můžu promluvit, aniž bych se přehnaně styděla.

"Tak pojď," pobídl mě Zayn. Vypadal docela netrpělivě. Upřímně jsem nechápala jejich zájem, ale nehodlala jsem se tomu bránit. Vlastně mi to zatím dost ulehčili. "Mimochodem, koleje jsou v zadní budově, škola je v týto hlavní," vysvětloval, "propojený to je jen jednou chodbou, kde tě nejspíš každý ráno skoro udupou, ale zvykneš si."

Prošli jsme snad půlkou školy, než jsme se dostali do kolejní budovy. Sotva jsem stíhala si mapovat prostory, oba totiž měli o dost svižnější tempo, než já. Kdybych byla sama, nejspíš už bych všechno dokumentovala a posílala mamce do Bradfordu.