steal my girl || one direction

(36.)

Liam

Probudil jsem se. Dneska mi to šlo snadno. Něco bylo jinak. Oči jsem měl ještě zavřené. Bál jsem se. Bál jsem se, že to byl jen sen. Strašně jsem se bál.

Nebyl.

Ležela vedle mě. Adele. Jediná osoba, kterou jsem i přes to všechno tolik miloval.

Občas jsem měl pocit, že to, co k Adele cítím, není ani lidský.
A když jsem ji viděl těsně vedle sebe, krásnější, než kdy předtím, srdce se mi rozbušilo divokým tempem.

Chtěl jsem se jí dotknout. Chtěl jsem se ujistit, že to není sen. I když už jsem to věděl, prostě jsem si tím chtěl být jistej. Chtěl jsem znovu cítit její dotek. Chtěl jsem vědět, jestli je skutečná.

Svoji dlaň jsem opatrně položil na její tvář. Byla ledová, ale i přesto měla broskvovou barvu. Adele na můj dotek zareagovala rychlým škubnutím. Dlaň jsem nechával na samém místě a když jsem si byl jistej, pomalu jsem sjížděl až ke štíhlému krku, kde jsem se zastavil. V tom okamžiku její ruka přistála na mé.

Sledoval jsem, jak si promnula oči a potom je opatrně otevřela. Ta oceánová barva mě nikdy neomrzí. Několikrát zamrkala a svoji dávku pohledů do všech stran ukončila u mě. Rty se mi automaticky roztáhly do širokýho úsměvu.

"Liame," hlesla a propletla své prsty s těmi mými.

Netušil jsem, co mám dělat. Co říct nebo jak se jí dotýkat. Nevěděl jsem, jak moc cizí si jsme.

"Tohle už mi nikdy nedělej," dostal jsem ze sebe a přitom se pořád nekontrolovaně usmíval.

Adele sklopila modrý oči a pohrávala si s mými prsty. Chápal jsem to tak, že není připravená mluvit o tom všem, co se za poslední měsíce stalo. Vlastně, chápal jsem ji. Já jsem taky nebyl.

"Miluju tě," vyšlo ze mě, aniž bych to nějak ovládal. Prostě to ze mě vylítlo. Ihned jsem si za to v duchu nafackoval.

Sledoval jsem její reakci. Oči se jí rozzářily ještě víc a tváře jemně zrudly. Potom se usmála a mou dlaň si položila zpátky na svoji tvář. "Liame," hlesla po chvíli. Chápu, už to stejně necítila. Podívala se mi zpátky do očí, "Taky tě miluju," zašeptala.

"Fakt?", vykoktal jsem zmateně. Choval jsem se jako idiot, ale moje tělo dělalo svý.

"Liame," výhružně na mě upřela ty oceánový oči.

"Ležíš vedle mě," polkl jsem, "a jsme spolu."

Adele se zasmála. Ach, jak moc mi chyběl její smích. "A přesně proto bys tomu měl věřit," řekla a na chvíli se odmlčela, "můžeš mi nadat, počítám s tím," nakrčila obočí.

"O čem mluvíš?", nechápal jsem.

"Liame," zaskučela, "vždyť jsem odešla," zavrtěla hlavou, jakoby tu situaci chtěla zahnat.

"Měla jsi důvod," řekl jsem a ruku jsem stále nechával položenou na její tváři. Adele přikývla a posunula se ke mně blíž.

"Co všechno se změnilo?", zeptala se.

Chvilku jsem přemýšel a pak řekl: "Všechno."

"Takže?", nadzvedla obočí.

Pokrčil jsem rameny, "Jak co. Kluci jsou jiní. I Nicol. Lexi. Všechno."

Adele si unaveně povzdechla, "Nemůžu se jich dočkat. Tak strašně moc mi chyběli."

"Ty jsi mi chyběla," zamumlal jsem.

I tak jsem měl ale strašnej strach. Bál jsem se, že zase zmizí. Ale bál jsem se i toho, že je zpátky, ale už ne jako moje holka. Děsilo mě to.

-

Po dlouhým ránu, co jsme si v posteli vydrželi povídat několik hodin jsme se shodli, že je čas, aby Adele viděla ostatní. Odjížděli odpoledne. Já to automaticky bral tak, že Adele vezmu na prázdniny k nám. Neměl jsem ani odvahu ji pouštět k její rodině. Asi bych to nezvládl. Když se odešla osprchovat, stýskalo se mi po ní. Pořád jsem tomu nevěřil. To asi ani nešlo.

Už jsem napsal i své rodině, že se vrátila. Moje máma Adele zbožňovala, takže nebylo divu, že při telefonátu se málem rozbrečela štěstím.
Blair za to budu vděčnej až do konce života. Zatím jsem s ní neměl příležitost mluvit, ale až budu, bude to hodně dlouhý rozhovor.

"Nemůžu se dočkat Nicol a kluků," přišla Adele do pokoje z koupelny a posadila se na židli.

"Budou v šoku. Skoro bych se bál, že dostanou infarkt," zamumlal jsem a Adele se zasmála. Byl jsem tak strašně šťastnej, že se směje. Museli jsme vyřešit několik věcí, ale její smích byl pro mě všechno.

"Tak zlé to nebude," řekla s úsměvem. "Ale mám strach," dodala.

"Adele," přišel jsem k ní a položil jí ruku na rameno, "vždyť jsi naše. Všichni jsme si prožili peklo, když jsi odešla, ale nechci, nikdo nechce, aby sis to vyčítala. To, že jsi zpátky je nejdůležitější."

"Už sem nepatřím," pověděla. "Lidi se na mě budou dívat skrz prsty," sklopila zrak.

"To není pravda," protestoval jsem. "Jak by mohli? Víš, jak moc jsme se o tebe všichni báli? Ani jsem si nemyslel, že žiješ," poslední slova jsem skoro zašeptal.

Adele se probrala a věnovala mi významný pohled, "Cože?"

Na nic jsem se nezmohl. Zíral jsem do země a litoval toho, co jsem teď řekl. Nechtěl jsem, aby měla výčitky, vážně ne.

"Liame," hlesla, vstala ze židle a pevně mě objala okolo krku.

Nechtěl jsem a nemohl jsem to teď řešit.

Po chvilkovém objetí jsem se od ní jemně odtáhl. "Připravená vidět ostatní?"

"Po půl roce," vydechla. "Ano," přikývla.