steal my girl || one direction

(108.)

Liam

New York byl oproti Londýnu tak moc jinej. Přelidněnej a přesvětlenej. A taky bez mých nejbližších, ale s Louisem jsem si prozatím stačil. Adele měla pravdu. Zapadl jako nikdy nikde předtím. Těšilo mě to, ale i tak to tu bez ostatních mělo úplně jinou atmosféru.

Chyběli mi nepopsatelným způsobem. Všichni. Adele s Nicol obzvlášť. Nerad jsem používal jejich jména dohromady z mýho pohledu, ale bylo to tak. Obzvlášť, když mi Zayn o novoročním večeru řekl, že ji hlavně za žádnou cenu nemám kontaktovat. Že už se přes to přenesla, což mě překvapilo, ale na druhou stranu jsem byl šťastnej. Zasloužila si to nejlepší. A Nicol stejně tak.

Život na Tischi se s Londýnem zkrátka nedal srovnávat. Lidi byli jiní, počasí bylo jiný a i způsoby seznamování. Byl jsem tu sotva dva dny, a všichni ostatní už se mnou zacházeli jako s nejlepším kamarádem. Možná proto to tu Adele nesedlo. Potřebovala si k lidem budovat pomalou a opravdovou důvěru, a já stejně tak. I přesto to tu ale utíkalo rychleji, než bych si přál a myšlenka, že mi tu zbývají čtyři měsíce, mě docela děsila.

Měl jsem tu pár přátel, ale Louisovi se nic nevyrovnalo. Stejně tak tu mezi moje nejbližší patřila i jeho úchvatná přítelkyně - Nicole. Už jen díky jménu mi připomínala tu moji Nicol, mimo to ale měly i dost podobný myšlení a povahu. Tím líp. Cítil jsem se s ní víc doma, než s Louisem.

Nicole byla naprosto okouzlující. Věděl jsem, že Louisova holka bude vždycky na úrovni, ale když jsem ji viděl poprvé, skoro jsem nemohl uvěřit. Se svýma sotva stopadesátipěti centimetrama na výšku byla ještě roztomilejší, než by byla bez nich. Oči jí hrály do všech barev a barvu vlasů měla světlejší než Nicol, ale zdaleka ne tak světlou, jako Adele. Sice jsem si nemohl dovolit nad něčím takovým přemýšlet, ale zařadila se mi do mýho výběru nejkrásnějších holek. A Louisovi jsem ji moc přál. Vidět poprvý v životě doopravdy šťastnýho jednoho z nejlepších kamarádů byl skvělej pocit. To, jak šťastní a bezstarostní spolu byli, mi připomínalo mě a Adele na střední.
Byl jsem ale moc rád, že jsem si s Nicole hned sedl.

A přesně proto jsem využil toho, když jsem ji uviděl snad poprvé za celou dobu bez Louise v parku před Tischem. Byl podvečer, únor byl v New Yorku dost chladnej a proto mě zaskočilo, když seděla na lavičce, měla nohu přes nohu, a zírala do neznámých papírů. Já zrovna mířil z mého pravidelného studijního odpoledne v kavárně, který jsem trávil, jako obvykle, sám se sebou.

Zamířil jsem do parku přímo k Nicole. Už se značně stmívalo, tak jsem myslel, že bychom mohli na kolej dojít společně.

"Ahoj," vesele jsem ji pozdravil a automaticky si k ní přisedl.

"Liame," pousmála se na mě a odvrátila oči od té hory papírů, "přidáš se k drcení se na zkoušku?", bradou ukázala na všechny ty věci kolem.

"Už to mám za sebou," zasmál jsem se, "kde je Louis?"

"Taky se učí, ale upřímně, je lepší to dělat odděleně," řekla nesměle a já se na ni pobaveně usmál.

"Chápu, žádný rozptylování," zasmál jsem se.

"Přesně tak," potvrdila, "a co ty a rozptylování?"

Byl jsem rád, že jsem měl poprvé příležitost s ní mluvit sám. Byla skvělá. Připomínala mi naše holky. A její otázku s rozptylováním jsem dokonale pochopil.

"Ani se neptej," znovu jsem se zasmál, "ne, vážně. Nic."

"Když myslíš," pokrčila rameny, "Já jen, že Kim po mně chtěla tvoje číslo," šťouchla do mě.