steal my girl || one direction

(137.)

Niall

"Já věděl, že zaspíš," vyčetl jsem Adele už asi posté, že náš oběd padl.

"Promiň, celou noc jsme nespala," zopakovala zase tu stejnou frázi.
Zrovna jsme byli na cestě do studovny za ostatními. Mělo to být poprvé, co si spolu sedneme jako parta a probereme všechny šťavnatý detaily našeho léta.

"To mi k ničemu není, když mi nechceš říct, co tak zajímavýho jsi dělala," povytáhl jsem obočí a sledoval, jak se zamračila.

"No promiň, ty mě zrovna taky nezahrnuješ detailama," zaargumentovala, když jsme vstoupili do místnosti. U stolu už byli všichni. Zayn, po jeho boku Blair a naproti nim Nicol se Stylesem. Nemělo cenu z Adele něco tahat. Když vám něco chtěla říct, řekla to. Když ne, nemělo to cenu. "Ahoj," pozdravila Adele s širokým úsměvem a přisedla si k Nicol. Já ztěžka dopadl vedle Zayna. Nehodlal jsem začínat konverzaci, já se do nich vždycky jen zapojoval.

"Ty jsi dneska nějaká veselá," podotkl Harry směrem k Adele.

"To teda," souhlasila Nicol, "děje se něco, o čem nevíme?" zvědavě naklonila hlavu.

Adele se nadechovala, potom ale zakroutila hlavou a nepřestávala se přitom debilně uculovat, "Nic," řekla nakonec. S ostatníma jsem si vyměnil ironickej pohled. Však ona to z ní Nicol vytáhne. A já to pak vytáhnu zase z ní. Takhle nějak to fungovalo. 

"Tak jo," odkašlala si Blair, "jak jste se měli?" pokusila se o chabej start debaty.

"Ty vole," vypadlo z Harryho, kterej zrovna očima směřoval ke dveřím, do kterých jsme před chvílí s Adele vešli. Všichni se otočili stejným směrem.

"Ty vole," zopakoval jsem uznale, když jsem spatřil osobu, na kterou byla Harryho poznámka směřovaná.

"Jo, ty vole," přidal se Zayn s povytáhlým obočím.

Koutkem oka jsem zmerčil pohledy našich holek. Adele se pořád usmívala, Nicol nevypadala kdovíjak nadšeně a Blair se na nás koukala jako na bandu malých kluků.

"Adele, jak moc dobrej jsi stalker?" Harry se natáhl po Adeliným rameni, "chci jméno, rozvrh a číslo."

"Kluci," stoupla si Adele před náš stůl a my konečně odtrhly oči od té přicházející krásky, "to je Nikki. Louiho holka," kývla a sledovala naše reakce.

Byla naprosto nepopsatelná. Roztomile malá a drobná. Světle hnědý vlasy jí spadaly pod ramena a oči měla už z dálky všemožně barevný. Byla moc hezká. Moc.

"Ale kurva," zamumlal Styles. Až potom mi to došlo. Louiho holka. Takže on tu byl taky? O to tu šlo? Proto se Adele dneska chovala tak debilně? Už se s ním totiž beztak viděla! To by odpovídalo. Musela být ve všem napřed.

"Louisi!" vypískla Nicol o malou chvilku později, když se objevil kousek od nás. Vyběhla od stolu a skočila mu rovnou do náruče. 

A bylo to tu. Vrátili se. Zahřálo mě to u srdce. Byl to zase krok k normálnímu životu. A chyběl mi. Hodně. 

Louis popadl naši Nicol do náruče a několikrát s ní zatočil ve vzduchu, zatímco vedle něj postávala ta jeho Nicole. Nebo Nikki, jak jí říkali, a já jsem se to měl asi naučit, jelikož už teď mi to přišlo dost nepřehledný. 

Na Louise byla vyloženě fronta. S Harrym se objímali snad celou věčnost. Ti dva byli nesmrtelná dvojka. Následovalo bratrský objetí se mnou a Zaynem, potom s Blair a poslední byla naše Adele. I ona měla s Louisem úplně jinej vztah, než všichni ostatní.

"Čau blondýno," zašklebil se na ni, přestože věděl, že poznámku o blond vlasech nesnášela. Potom ji ale chytl kolem pasu a objímal se s ní dobrou minutu. 

Bylo skvělý ho mít doma. Pořád jsem nevěřil tomu, jak rychle se to seběhlo. Že strávil celej rok tisíce kilometrů od nás. Od svýho domova. A od našeho, i když bez Louise mi přišel dost neúplnej. Všichni jsme se culili jeden na druhýho a užívali si tu rodinnou chvilku.

"Tak jo," ozval se Louis, "tohle je Nikki, preferujte tohle oslovení," zasmál se směrem k naší Nicol a Nikki objal jednou kolem ramen. 

"Harry," byl v mžiku u ní a rovnou ji popadnul do tý svý mohutný náruče. Koutkem oka jsem sledoval, že Nicol se to až tolik nezamlouvá.

"Niall," kývl jsem na ni s úsměvem a stiskl její mini ruku.

"Nicol," představila se Nicol a obě se té lehké ironii zasmáli. Podala si ruku ještě se Zaynem a Blair, s Adele se objala, protože se znaly, ale mimo to ani nepromluvila. Nezdálo se mi, že by si Louis našel nekomunikativní holku.

Koukal jsem po Adele. Pátrala očima po celé místnosti, jakoby něco hledala.

"V pohodě?" zašeptal jsem jejím směrem, zatímco ostatní na Louise a Nikki hrnuli jednu otázku za druhou. Adele jenom jemně přikývla. 

Potom mi málem praskl ušní bubínek. Blair, stojící vedle mě vyjekla tím největším možným ječákem: "LIAME!"

"Liam?!" šokovaně jsem se otočil opět směrem ke dveřím. A on tam byl. Úplně jinej. Louis se nezměnil. Jakoby ani nikdy neodjel. Ale Liam jakoby vzhledem tak nějak dospěl. Zdál se mnohem vyšší a mohutnější. Zarostlejší a s delšíma vlasama. 

Blair k němu přiletěla a už ho svírala ve svým objetí. Byl jsem sice neskutečně nadšenej z toho, že tu jsme už úplně všichni, ale trápil mě výraz, co se Adele objevil na tváři, když Liam přišel. Měla sklopenou hlavu a sotva se na něj podívala.

"Adele," oslovil jsem ji potichu, zatímco Liam už byl v objetí všech ostatních. "Adele," chytl jsem ji za paži, když neodpovídala.

"Tak už víš, proč jsem zaspala," povzdechla si a podívala se na mě. 

"Byli jste spolu?" naklonil jsem hlavu.

"A nestálo to za nic," doplnila mě třesoucím se hlasem.

"Adele," hlesl jsem a objal ji.

"Hej!" zavolal na nás Styles, "tady je jinej kandidát na objímačky," upozornil na usmívajícího Liama. Adele byla silná. Neskutečně silná. Nasadila ten nejkrásnější úsměv a před ostatními předstírala, že ho od jeho odjezdu vidí poprvé. 

"Ahoj," pozdravila ho, stoupla si na špičky a pevně ho obejmula. 

Sledoval jsem se. Ty dvě zlomený duše, co k sobě vždycky patřili. Věděl jsem, že Adele bude v pořádku. Že jednoho dne zapomene. Ohlídne se do minulosti a zjistí, že už si nemůže vybavit jeho oči ani úsměv. Už si nevybaví ten pocit, kterej měla v jeho přítomnosti. Na všechno zapomene a bude to v pořádku. Ona bude v pořádku. Nebude si chtít vzpomenout.

Dnešek tím dnem ale ještě nebyl.