steal my girl || one direction

(155.)

Liam

Probudilo mě ostrý světlo slunečních paprsků. Už podle toho bylo znát, že to bude jeden z těch teplých podzimních dnů. Rozkoukal jsem se. Chvíli trvalo, než jsem si zvykl na světlo, protože jsem obvykle vstával ještě za tmy. Trochu se mi motala hlava a mýmu žaludku nebylo zrovna příjemně.

A teprve potom jsem si uvědomil, že ve svý náruči nesvírám Adele, ale jen tlustou peřinu. Než jsem ale zapřemýšlel, co budu dělat dál, vybavil jsem si včerejší noc. Už teď jsem věděl, že na to do smrti nezapomenu.

Byl to rok a půl, co jsme se s Adele rozešli. Rok a půl, co jsme spolu něco fyzicky měli. A jak mi to chybělo. O to víc byl včerejšek jako splněnej sen. Vždycky jsem věděl, že je ta pravá. Myslím, že i ona to věděla. Jenom nám okolnosti moc nepřáli.

Stejně tak, jako jsme v noci mezi sebou proplítaly svý prsty, jsme měli i propletený pocity. Možná to byla divná a asi trochu nevšední myšlenka, ale vždycky, když se naše těla spojily, cítil jsem tu lásku úplně nejvíc. Dělala se mnou to, co nikdo. S Adele jsem cítil něco, o čem jsem neměl tušení, že existuje. Lásku. Asi. Ale takovou tu opravdovou. Opravdovou jiným způsobem, než jakej jsem doteď znal. Bylo to jiný. Mezi náma. My jsme byli jiní.

Vzpomínal jsem na náš vztah, když nám bylo šestnáct. Když jsme spolu všechno prožívali poprvý. A když jsme si mysleli, že spolu bez komplikací vydržíme do konce života. Když jsme šli ruku v ruce po škole a smáli se. Když jsme usínali v objetí, plánovali budoucnost a fotili na můj mobil bláznivý zamilovaný fotky. A vydrželo to až do maturity.

Přesto to teď nebylo horší. Bylo to lepší. I přesto, že jsme byli dospělí. Přes to, kolik jsme si z toho prožili. Kolik zrad a nešťastných událostí. Miloval jsem ji pořád. A vlastně ještě mnohem víc.

Natáhl jsem na sebe tričko a tepláky - díky bohu, že nás Bain omluvil z přednášek. Na školu jsem se rozhodně necítil. V rychlosti jsem zamčel pokoj a schody dolů bral po dvouch - rovnou do jídelny. Neměl jsem pojem o čase, takže jsem nevěděl, jestli jdu na snídani, nebo oběd. Večeře mě snad ani nenapadla.

Adele seděla u našeho stolu s Nicol která zrovna vstávala a odcházela. Věděl jsem, že mám na tyhle vytoužený náhody sakra štěstí.

V ruce svírala hrnek s kávou a uždibovala kousky sladkýho pečiva. Vypadal unaveně, přesto byla pořád naprosto okouzlující. Blond vlasy jí spadaly po ramena, a já si jejich vůni dokázal ještě teď dokonale vybavit. Taky jsem si všiml, že má na sobě jedno z mých starých triček.

Vykročil jsem. Minul jsem Nicol, která mě místo pozdravu obdařila zářivým úsměvem, kterej jsem jí oplatil. Bylo mi jasný, že ji Adele zahrnula detaily.

"Dobrý ráno," pozdravil jsem ji a sedl si naproti ní.

Adele se narovnala a prohrábla si vlasy, "Ahoj."

"Upřímně jsem si myslel, že tě ráno najdu u sebe," přiznal jsem a nalil si kafe.

"Promiň, já - " odmlčela se a nervózně si odkašlala, "nějak jsem nevěděla, jestli se to stalo kvůli tomu alkoholu, a vlastně - "

"Podle tebe se to stalo kvůli tomu, že jsme pili?" přerušil jsem ji s povytaženým obočím.

"Nevím, Liame," vydechla, "vlastně teď nevím vůbec nic. Od rána se to snažím vstřebat, ale mám totálně rozbouřený emoce a prostě sama nevím, co chci."

"Adele," zakroutil jsem hlavou, "myslel jsem, že když se to stalo, tak to cítíš stejně," zamumlal jsem, "nebo alespoň podobně."

"Však taky ano," konečně se mi podívala do očí a natáhla ke mně ruku.

Překvapeně jsem se na ni podíval, "Ano?", stiskl jsem jí dlaň.

"Vím, že bránit se tomu je zbytečný," pokrčila rameny, "ale bojím se. Bojím se, že mi to v závěru víc ublíží, než dá, víš? Že to nebude už tak snadný, jako kdysi."

"Ne, to nebude," řekl jsem, "nebude to lehčí. S tím fakt nepočítej," koukl jsem na ni a sledoval, jak se lehce zamračila, "ale bude to stát za to. Slibuju," usmál jsem se a znovu jí stiskl ruku, kterou jsem pořád pevně svíral.

"Půjdeme na to pomalu," pověděla, "slib mi i tohle, Liame. Žádnej nátlak. Prosím."

"Máš moje slovo," přikývl jsem, "takže tě nemůžu vzít ani na rande?" poškádlil jsem ji.

"Podle toho kam," povytáhla obočí, "na večeři je moc brzo. Ale kdyby třeba dával nějakej film, tak klidně - "

"Tak večer," přerušil jsem ji s vítězoslavným úsměvem.

Adele pobaveně zakroutila hlavou, "Ale jenom kino, jasný?" ujišťovala se.

"Samozřejmě," přikývl jsem, "večer tě doprovodím na pokoj, ale k sobě tě zvát nebudu," zašklebil jsem se.

"Stejně bych to odmítla," napodobila můj výraz, "a žádnej fyzickej kontakt. Možná dostaneš pusu na tvář, ale to si ještě promyslím."

"Co držení za ruce?"

"Možná," naklonila hlavu.

"Zprávy na dobrý ráno?"

"Může být," souhlasila.

"V tom případě to bude zábava," zasmál jsem se.

"Jo, v to doufám," přitakala a pobaveně se usmívala.

"Dobrej den vespolek," vedle Adele se z ničeho nic objevil Styles s jasnou kocovinou.

Adele rychle pustila moji ruku a dala si ji zpátky k tělu.

"Myslíte, že jsem idiot?" Styles se na nás oba ironicky podíval a potom nevěřícně zakroutil hlavou.

S Adele jsem si vyměnil další pobavenej pohled, "Je ti dobře, Harry?" Adele mu starostlivě odhrnula vlasy z čela a položila mu ruku na tvář, "úplně hoříš. Nechceš si jít lehnout?"

"No," hlasitě si odkašlal a potom málem převrhl Adelin hrnek, "vlastně asi jo," zamumlal a padal jí na rameno.

"Ten bude mít ještě tak promili," podotkl jsem, natáhl se k nim přes stůl a pomohl Harrymu vstát.

"Jenom ho odvedu zpátky," oznámila mi Adele a Harryho ruku obmotala kolem svých ramen, "nejspíš sám neví, proč je tady," dodala se smíchem.

"V pohodě," ujistil jsem ji, "já uvědomím Nicol, jak je na tom její kluk."

"To bys byl zlatej," pousmála se.

"A Adele?"

"Ano?" tázavě se na mě podívala.

"Večer to kino," mrkl jsem na ni a sledoval, jak se usmála.

Byla to ona. Vždycky to byla ona. Ta, kterou jsem si celý ty roky přál u sebe. A celým srdcem jsem doufal, že jednou zase přijde. Že jednou zase budeme spolu. A teď byla tady. A mně se vlastně splnilo přání. A já to tak moc nechtěl pokazit. Ale s těma pravýma se to nepokazí, žejo? Je to šílený, žejo? Vědět, že je to Adele. Že ona je ta pravá. Žejo?