steal my girl || one direction

(93.)

Niall

"Čau sluníčko," přisedl jsem si k Nicol při nedělní snídani. Kde byl zbytek, jsem neměl nejmenší tušení.

"Čau sluníčko?", zopakovala a překvapeně se na mě podívala, "teda, ahoj měsíci," pokusila se o vážný tón.

"Mohlas použít hvězdu, to by sedělo víc," pronesl jsem a nalil si do hrnku denní dávku kofeinu. Když Nicol viděla, že si stačím jen s kávou, nejistě se na mě podívala.

"Ty nejíš?", povytáhla obočí a pokračovala ve cpaní se svým ovocem. Moc zdravý, nic pro mě.

"To víš," mávl jsem rukou, "dostávám se do formy."

Nicol se na mě dívala překvapeně, udiveně a ironicky zároveň, "Před Vánoci? Období jídla?"

"Před Vločkovým bálem," vysvětlil jsem.

"Ale," povytáhla obočí, "tebe to tak chytlo?," pobaveně se pousmála.

"Jsem talent na tancování od přírody," upozornil jsem ji, "ale hlavně bych se rád vešel do svýho obleku."

"Nevlezeš se?", zasmála se. Byl jsem rád, že se směje. Moc rád. Přeci jenom to teď neměla vůbec jednoduchý, ale zvládala to naprosto bravůrně.

"Včera jsem si ho zkoušel a zjistil jsem, že ho nezapnu přes břicho," zavrtěl jsem hlavou sám nad sebou. "A přes ruce je taky pěkně těsnej," dodal jsem po chvíli.

"Tak to by chtělo spíš novej, ne?", pobaveně se na mě dívala.

"Jo, tenhle mi kupovala máma, když jsem šel do prváku," odkašlal jsem si. Nicol ale nevypadala nějak zaskočeně, "Na střední," dodal jsem na vysvětlenou a sledoval, jak se jí znovu obrací koutky do úsměvu.

"No," koukla na mě modrýma očima, "máš lepší plány na nedělní dopoledne, než jít na nákupy se starou kamarádkou?"

"Vybereš mi oblek?", ujišťoval jsem se.

Nicol kývla, "Ten nejlepší."

Překvapivý, ale naprosto vyhovující. S Nicol jsem nebyl mimo školu už celou věčnost a buďme upřímní - bez ženský ruky bych si oblek fakt nekoupil.
Vyrazili jsme hned po snídani. Když jsme mířili k autu, který patřilo Liamovi, ale do doby, než se vrátí, mi ho svěřil, Nicol mi položila dost zabijáckou otázku: "Nialle, můžu řídit?"

"Bez řidičáku?", ironicky jsem se na ni podíval, ale ona to očividně myslela docela vážně.

"Liam mě učil," zaargumentovala se sebevědomým úsměvem.

"Tebe učil, a mě zabije, jestli se s tím něco stane," řekl jsem.

"Jsem fakt dobrá," řekla přesvědčivě.

"Dobře," kývl jsem, "co třeba městská hlídka? Pojedeš jak magor, budou chtít řidičák a jsme v prdeli oba. Mně by ho vzali a ty by sis ho ještě pár let neudělala."

"Ale no tak," zaúpěla, "prosím," semkla ruce k sobě a nasadila štěněcí pohled. Tak jo. Je po rozchodu. Liam ji opustil. Měla na krku x let Stylese. Potřebovala rozptýlit.

"Liamovi nikdy ani slovo," varoval jsem ji, "a jestli skončím bez papírů, je to tvoje vina."

"Jasně," prohlásila s vítězným úsměvem a zasedla na místo řidiče. Už jsem nás dopředu viděl někde v příkopu. Sice nákupák byl odsud asi deset kilometrů, to ale nic neměnilo na tom, jak moc riskantní to bylo.

Nicol, bez toho, aby jí Liamovo auto chcíplo, dokázala nastartovat až potřetí. Ale raději jsem to nekomentoval, protože jsem se mnohem víc bál jízdy jako takové. Zařadila zpátečku, upravila si zpětný zrcátka a začala couvat.