steal my girl || one direction

(115.)

Adele (znovu)

V posledních dnech jsem trávila až nezdravě moc času přemýšlením. Ale tím negativním, alespoň ve většině případů.

Situace ohledně Harryho byla pořád stejná. Jen jeho chování se zhoršovalo. Když mě naposledy seřval za to, že jsem mu donesla tác s večeří do pokoje, raději jsem kontakt s ním nevyhledávala. A ostatní stejně tak. Nicol se stala podobně mrtvolnou osobou, jako byl on sám, ale v těch jejích krásných modrých očích byl pořád záblesk naděje. Taková ona byla, člověk se na ni podíval, a měl radost. Větší důvod jste nepotřebovali.

I když si střechu nárokovalo víc lidí, než jen já, na sobotní večer se mi to tu podařilo nerušeně zamluvit. Byl začátek března, a večerní teploty se daly přežít už i bez tlustýho kabátu nebo deky. Pohled na osvětlenej Londýn nikdy neomrzel. Nikdy.
Chtěla jsem být na tomhle místě, když jsem se rozhodla udělat ten jednoduchej, ale pro mě dost razantní krok. Projížděla jsem svým mobilem. Část mě to moc chtěla udělat, osvobodit se, a začít od začátku. Ta druhá uvnitř mě řvala, ať to nedělám. Ať nezahazuju něco tak cennýho.

Postupně jsem označila několik desítek fotek s Liamem. I ty, který vznikly před pěti lety. Úplně všechny. Potom jsem klika na tu hloupou popelnici a čekala, jak se budu cítit. Stejně tak jsem odstranila i jeho kontakt a sociální sítě. Potom jsem se vzhluboka nadechla studenýho vzduchu, kterej už ale vůní zaváněl jarem.

Bylo mi líp. A hlavně bylo načase. Osvobodit sama sebe. Pořád mi to chybělo. Chybělo mi to až moc. Ale zpátky jsem to vlastně už nechtěla. Už tehdy, když mě Liam opouštěl, jsem věděla, že budeme oba zase v pořádku. Znovu šťastní. Znovu zamilovaní tak bláznivě, až to bude brát dech. Jakoby to vlastně bylo poprvý, i když nebude, ani pro jednoho. Už tehdy jsem věděla, že to bude zase dobrý. Že my budeme dobří. Věděla jsem to, ale v moment, kdy se za ním zavřely dveře od výtahu, jsem nedokázala cítit nic jinýho, než obrovskou bolest. Ale věděla jsem, že to bolí tak dlouho, protože na tom tehdy hodně záleželo. Nepoznávala jsem se. Tu holku, kterou jsem byla po Liamovým boku. A nevěděla jsem, co mě děsí víc. To, že jsem ji nepoznávala, nebo to, že už bych ji poznat nechtěla. A tam někde v jednom z těch mnoha paralelních vesmírů jsme byli s Liamem spolu a šťastní. Ve smíru. Ve vesmíru. Ale ten náš vesmír pro nás místo neměl.
Jedna moje část by se za Liamem hned rozběhla. Snad kvůli tomu, jaký to bylo. Kvůli všem těm vzpomínkám. Kvůli tomu věčnýmu příslibu, že spolu prožijeme celej život. Ale ta větší část tu chtěla zůstat. Přímo tady. Protože i když se to nezdálo, tak ušla obrovskej kus cesty. A vracet se rozhodně nechtěla. Ta část, která chtěla být tou nejlepší verzí sebe samé a byla přesvědčená, že s ním by se jí nikdy nestala.

Znovu jsem se zakoukala na Londýn. To město jsem milovala. I přes veškerej shon, který přinášelo, jsem v něm dokázala vždycky zachovat klid. Nad Londýnem byla vždycky spousta hvězd - i když jsem si myslela, že je po jeho odchodu už neuvidím. Ale pravdou bylo, že tu stále byly, a zářily dokonce víc, než obvykle. A tak jako hvězdy, který září nepřetržitě, i když je vidíme jenom za tmy, byl možná mou hvězdou někdo jinej.

Leknutím jsem sebou škubla, když mi přes záda přistála bunda.

"Zmrzneš," podotkl Zayn a posadil se vedle mě na bednu.

"Málem jsem měla infarkt," informovala jsem ho, ale musela jsem se usmívat.

Nejistě se na mě podíval, "Já myslel, že jsem tu teď jedinej, kdo se snaží mít dobrou náladu."

"To nejsi," zasmála jsem se a koukla mu do očí.

"Stalo se něco?", s nejistým úsměvem naklonil hlavu.

"Vlastně asi jo," koukla jsem do země a pak zpátky na něj, "pohla jsem se z místa."

Zayn na mě chvíli jen zíral. Potom pochopil. Jakobychom měli vždycky propojený myšlenky. Jakoby je uměl číst, a já jemu. Usmál se. Jinak, než obvykle. Pyšně, jakobych právě udělala nějaký dobrý životní rozhodnutí. "Jsem na tebe moc pyšnej," řekl nakonec.

Nic jsem neřekla. Vždyť slova ani nebyly kolikrát potřeba. Jedním z mých kroků do novýho života bylo vážit si víc tichých chvilek. Jako byla tahle. A zrovna tuhle nám už nikdy nikdo nevezme.

—

Po společně prokecaných dvouch hodinách mě Zayn doprovázel na pokoj. Bylo po půlnoci, a internát byl nezvykle tichej. Chodby byly zhaslý a my se orientovali jen podle světel, vycházejících ze dveří rozsvícených pokojů.
Šli jsme v úplným tichu. Ale mně se to pořád tak moc líbilo. Ten pocit, že být v tichu s někým blízkým, je stejně tak důležitý, jako hodiny mluvení.

Dnešní večer se mi podařilo vytěsnit Harryho. Nicol a její trápení. Nialla. Jak se asi má Louis. A Liama, kterej už byl na opačný straně mýho života. Všechno jsem vypustila a byl to ten nejlepší pocit za poslední dobu.

Došli jsme před dveře mého pokoje. Nechtěla jsem, aby dnešek skončil, ale zvát Zayna ke mně do pokoje po půlnoci mi nepřišlo nejvhodnější.

Líbila se mi ta atmosféra ticha, za občasných zvuků od studentů z oživlých pokojů a nekončící tmy. Stála jsem naproti němu a v kapse šmátrala po klíčích, i když jsem je v duchu vůbec najít nechtěla a tajně doufala, že mi je třeba zase jen sebral Harry.

"Ještě ta bunda," vzpomněla jsem si a začala si ji sundávat.

"Nech si ji," zarazil mě a natahoval mi ji zpátky na ramena. Snažil se stejně jako já mluvit tak potichu, abychom nevzbudili celou školu.

"Tak jo," řekla jsem nejhloupější možnou odpověď a zase se mu zakoukala do očí, i když jsem ve tmě sotva rozeznávala obrysy jeho tváře.

V ten moment jsem nevěděla, jestli jsme si blíž fyzicky nebo psychicky. Moje tělo se k němu tak nějak automaticky posunulo a nás dělilo jen pár centimetrů. Fascinoval mě. Proč až teď? Proč jsem to předtím neviděla?
Fascinovala mě jeho výška, jeho ruce, jeho havraní vlasy a oči podobný barvy, jako měl Liam. Nemělo cenu se tomu bránit. A když jsem viděla, že on na mě zírá stejně tak, dala jsem stranou všechny zábrany.

Dýchala jsem klidně, ale srdce mi bušelo, až jsem se divila, že mi ješte nevyskočilo z hrudi. Za tmy jsem nedokázala rozeznat, jestli si do očí zíráme, nebo jim naopak raději uhýbáme.

Dala jsem Zaynovi ruce kolem krku - tak, jak jsem vždycky všechny objímala. Vlastně byl ještě čas na to si to všechno rozmyslet. On mě chytl stejně tak kolem pasu. Chtěli jsme to vůbec změnit? I s tím rizikem a nejistotou, co to přinese? Byla jsem ráda, že jsem nerozhodovala já.
Než jsem si stihla stoupnout na špičky, nakláněl se ke mně úplně jinak, než kdy předtím. Nedokázala jsem poznat, jestli to je pomalý - jestli tu chvilku chceme co nejvíc prodloužit, nebo jestli to je naopak až nebezpečně rychlý a já se na to nestíhám připravit.

Ale stalo se to. A já myslela jen na to, jak moc mi chyběla něčí přítomnost. Takováhle. Cítit jeho rty na svých bylo něco úplně novýho. A přesto, jak moc jsem nesnášela nový věci a změny, tohle jsem řadila mezi věci, bez kterých už asi ani nejde žít.

Byl to krátkej moment. Nebo mi to tak alespoň připadalo. Z mýho pohledu trval sotva mžiknutí oka. Pro mě ale znamenal všechno. Bylo to přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala. Jeden dokonalej životní moment.

Byl to ten náš moment a nehledě na to, že jsme o tom pár týdnů, měsíců, a let zpět neměli ani tušení, někde v hloubi duše jsme to oba věděli.

CUKROVKA!!! žijete?