steal my girl || one direction

(74.)

Adele

"Neodjížděj," zamumlal mi Harry do ucha.

"Taky se mi nechce," povzdechla jsem si a otočila se k němu čelem. Líbilo se mi mít jeho obličej tak blízko tomu svému. Vnímala jsem detaily jeho tváře, kterých jsem si nikdy předtím nevšimla.

"Zůstanu tu sám a každej den budu svědkem Liama a Nicol," pronesl otráveně.

"Harry," položila jsem mu ruku na tvář, "tak na ně nemysli. Taky to nedělám. A pomáhá to."

Harry přikývl. Divila jsem se, že neargumentoval. Přišlo mi, že za léto neskutečně dospěl. Měla jsem z toho radost.

"No nic," zamumlala jsem a vstávala ze své postele, "na chvilku tě teď opustím."

Harry mě stáhl zpátky na sebe, "Tak s tím zásadně nesouhlasím."

"Jdu s Niallem," vysvětlila jsem mu se smíchem a sledovala, jak se mu měnil výraz.

"Proč jdeš s Niallem?", zeptal se rádoby uraženě.

Ironicky jsem se na něj podívala, "Protože to je můj nejlepší kamarád. Stejně jako Zayn. A taky Louis. A vlastně taky ty," pokrčila jsem rameny.

"Já jsem nejlepší kamarád?", povytáhl obočí.

Věnovala jsem mu úsměv, "Když se budeš pořád takhle snažit, tak tě brzo začnu nazývat nějak jinak," řekla jsem a vstávala. Harry mě tentokrát nechal. Nějakou chvíli mlčel. Došla jsem si do skříně, odkud jsem na sebe natáhla pletený svetr. Na to, že byl konec srpna, se v Londýně už výrazně ochladilo.

"Adele," oslovil mě trochu nejistě, když už jsem se chystala rozloučit. Vstal z postele a přešel ke mně doprostřed místnosti, "to jsi myslela vážně?", zeptal se. Nevěděla jsem, jestli byl rád, nebo naopak. Sama jsem mu na jeho otázku moc nedokázala odpovědět. Byla jsem zmatená.

"Já -," odmlčela jsem se, "já vlastně nevím," přiznala jsem mu. "Vadilo by ti to?", nervózně jsem si zkousla spodní ret a snažila se z jeho tváře vyčíst, co si myslí.

Harry se šťastně zasmál a popadl mě kolem pasu, "Děláš si srandu? Jasně, že ne," vydechl. Nečekala jsem to.

"Tak o tom popřemýšlíme," řekla jsem první myšlenku, která mě napadla, "já už fakt musím," dodala jsem šeptem a ukázala za sebe.

"Jasně," přikývl, a nepřestával se přitom usmívat. Stoupla jsem si na špičky a věnovala mu pusu na tvář. Cítila jsem přitom, jak mu cukají koutky.

———

"Díky," usmála jsem se na Nialla, když mi donesl kávu. Skončili jsme v kavárně, ve stejné, jako jsem byla pár dní zpátky s Liamem.

Niall mi úsměv oplatil a posadil se naproti mně, "Tak povídej," vybídl mě.

"O čem?", usrkla jsem z horkého keramického hrníčku.

"Ale no tak," podíval se na mě, "neviděl jsem tě celý léto. Víš, že jsi mi chyběla?"

"Jasně," přikývla jsem, "taky jsi mi chyběl. Volala jsem ti. Nebyl jsi dostupnej," postěžovala jsem si a vzpomněla si na situaci, kdy jsem jednoho z kluků opravdu moc potřebovala.

"Promiň, dal jsem si takzvaný léto offline, taky bys to mohla zkusit," zašklebil se na mě a já se zmohla jen na hlasitý výdech. "Takže?", vybídl mě. Věděla jsem, že mluvit s ním mi pomůže si utřídit myšlenky.

"Můžeš prosím pokládat konkrétní otázky? Usnadníš mi to," požádala jsem ho. Znal mě. Byl na hloupé požadavky zvyklý.

Niall si neodpustil ironický pohled, ale naštěstí mi vyhověl, "Dobře, tak začneme u Liama."