steal my girl || one direction

(120.)

Blair

Panovalo divný období. Nevěděla jsem, jestli vítězí láska nebo nenávist. Tak nějak obojí. Bojovali mezi sebou.

Občas jsem si přála vrátit se o rok a půl dozadu. Začít znovu, kdybych mohla vrátit čas. Spoustu věcí bych udělala jinak, a když ne jinak, tak alespoň líp. Musela jsem si urovnat vlastní myšlenky. Zoufale jsem to potřebovala.

Liam byl pryč.

Adele byla se Zaynem.

Nicol byla opuštěná.

Niall byl věčnej podivín.

Louis měl holku.

O Harrym nikdo nic nevěděl.

Bylo to všechno tak strašně v nepořádku. Šílený, jak malý a zdánlivě bezvýznamný věci rozdmýchali něco tak špatnýho. Jak nám zatřásly se životem. Jak ho změnily od základů. Byly to nepatrný rozhodnutí. Ale bez toho všeho bordelu bychom teď přeci nebyli tam, kde jsme byli. Bez toho by to prostě nešlo.

Víkendový večery jsem trávila sama. Byla jsem vyčleněná. Neoblíbená. Nechtěná. Už jsem se s tím vlastně naučila žít. Ale chyběli mi, úplně všichni.

Chyběl mi Liam a naše věčný přátelství. Jeho neustálý zpívání romantických blábolů. Způsob, jakým mě objímal. Jeho starostlivost a to, jak byl citlivej.

Chyběl mi Louis a naše letmý doteky. Vzpomínky na mou první vysokoškolskou lásku. Jeho neobvyklej hlas, co nikdy neomrzel a roztomilej rozcuch.

Harry a jeho věčně perverzní nálada. Vtipy, co nebyly vtipný a balící hlášky středoškolské úrovně. Taky ty neupravený kudrnatý vlasy a nemožnej styl oblíkání.

Zaynův úsměv a ochota vždycky všem být na blízku. Jeho esemesky a prochatovaný večery. Léto strávený v Bradfordu a odpouštění.

Chyběl mi i Niall, kterej mě nesnášel. Jeho poznámky, věčně mimo dění, neustálá zásoba jídla a irskej přízvuk.

A to nejhorší? Chyběly mi kamarádky. Nicol, která se nikdy k nikomu neotočila zády. Její důvtip a to, jak byla chytrá.

A taky Adele, která měla lásky vždycky na rozdávání a vždycky se stavěla na správnou stranu.

Všichni byli na dosah, ale přitom neuvěřitelně daleko. Byla jsem sama. Vlastně skoro pořád. O to víc mě překvapila přicházející společnost, když jsem sama posedávala v parku před školou. Na stejné lavičce, kde jsem poprvé seděla s Niallem a Louisem v první den školy.
Byl sobotní podvečer, a vzduch v Londýně už byl cítit jarem, přestože se už stmívalo. Březen utíkal mnohem rychleji, než se zdálo. Když jsem ale uviděla přicházejícího Zayna, zhoupl se mi žaludek. Šel přímo ke mně, ale pohledem se mi až do poslední chvíle vyhýbal.

"Ahoj?", řekla jsem tázavě, když si beze slova přisedl.

"Ahoj," pozdravil, "máš se?"

"Naprosto skvěle," řekla jsem ironicky, "největší troska před zkouškovým obdobím," rozhodila jsem kolem sebe rukama.

"Blair," povzdechl si. Byla jsem nervózní. Už pár týdnů jsem s ním nemluvila, "můžeme si promluvit?"

"Ano," špitla jsem a čekala, co z něj vypadne. V hloubi duše jsem ale věděla, co nastane.

"Tak nějak," odkašlal si, "jsme se s Adele dali dohromady."
Ten na to šel rychle.

"Jo, to já vím," bez výrazu jsem přikývla, i když mě ta věta o nich dvouch zabíjela, "chceš moje svolení?", ušklíbla jsem se na odlehčení situace.