steal my girl || one direction

(54.)

Liam

"Opravdu s ní potřebuju mluvit," zaprosil jsem Zayna.

Zayn v mobilu nespokojeně mlaskl, "Chceš s ním mluvit?", optal se. "Nechce, Liame," odpověděl okamžitě.

"Fajn," odsekl jsem a zavěsil.

Věděl jsem, že jsem to mezi mnou a Adele pokazil. Nezvládl jsem to. Ten nátlak ze všech stran. Od Adele a od Blair.
Neustále jsem myslel na to, co by bylo, kdybych o tom Adele nelhal. Bylo by to jednodušší. Nejspíš.
Adele se mnou nemluvila. Dneska to byl dvanáctý den. Kolik času chtěla? Kolik času si představovala? Adele nikdy nedokázala pochopit, že minulost se nedá změnit. Když jí někdo něco provedl, odpustila, ale nikdy nezapomněla. Snažil jsem se ji chápat. Ona sama si ale dost těžko uvědomovala, že i já žil několik let s pocitem, že je do ní zamilovaný například Niall. Možná i to byl jeden z důvodů, proč jsem si s ním nerozuměl jako kdysi. Možná s nikým, tak moc jako kdysi.
A do toho všeho se mi v hlavě vybavilo všechno, co jsem prožil s Blair.

Třeba to první setkání ve sprchách. Když jsem spatřil v pánských umývárnách dívku, která mi tolik připomínala Adele. Ne, nepadli jsme si do oka. Následující den jsme spolu měli konflikt v jídelně. A vlastně jsem si nikdy ani nemyslel, že by mohlo vzniknout to, co vzniklo. Vzpomínky.

Když se mnou Blair posadili na přednášce. A ona se vztekala a snažila se mě ignorovat.
Když jsem ji jel doprovodit, aby se usmířila s Louim. A výtah se zasekl. A my spolu měli doposud nejupřímnější rozhovor.
Když jsem Blair poprvé vzal na školní střechu, kde jsme si celou noc povídali.
Když se mi Blair vrhla do náruče uprostřed noci na školní chodbě, když se pohádala s Harrym.
Když jsem jí zpíval a ona si neustále stěžovala, jak je to otravné.
Když jsem odjel domů a ona mi volala každičkou volnou minutu.
Když byla nemocná a já u ní vydržel celé dny.
Když mi zmizela a vrátila se s Adele. Přesně od té chvíle bylo všechno jinak. Náš vztah se změnil. Protože Blair už nemohla být Blair.

Z myšlenek mě vyrušilo klepání na dveře. Neskutečně moc jsem si přál, aby to byla Blair, nebo Adele. Jednu z nich jsem teď nadevšechno potřeboval.

Unaveně jsem se protáhl, vstal z postele a líně se šoupal otevřít.

"Nicol," vydechl jsem překvapeně. "Co ty tady?", zeptal jsem se a v tu chvíli mi bylo dosti trapné to, že na sobě mám jen tričko a trenky. Nicol nad tím taky s úsměvem povytáhla obočí.

"Nechceš se nejdřív obléknout?", sjela mě pohledem a zasmála se. Rád jsem ji viděl v dobré náladě, i když v poněkud zvláštní situaci. Od doby, co definitivně nechala Harryho, vypadala strašně. Dneska ale zářila jako sluníčko.

"Jasně," uchechtl jsem se, přivřel dveře a v rychlosti jsem na sebe natáhl kalhoty, které ležely u postele. "Chtěla jsi se mnou mluvit?", vrátil jsem se ke dvěřím.

"Asi ano," pokrčila rameny. "Nebo spíš," sklopila hlavu a mně bylo jasné, že ji něco trápí. "Nemám za kým jít. Adele tráví celý dny u Zayna a nikoho u sebe nechce. Niall je pryč a Louis se mnou mluví maximálně tak o Blair," povzdechla si.

Věnoval jsem jí úsměv, "Chápu tě."

Nicol mi byla dříve taky dost blízká. Celé tři roky, před zmizením Adele, s námi občas zašla do kina, nebo s námi trávila večery na pokoji. Byla pro mě něco jako sestra, se kterou člověk netráví skoro žádný čas, ale i tak je pro něj jako rodina.