steal my girl || one direction

(127.)

Zayn

Ať už jsem udělal sebevětší chybu, nehodlal jsem se vzdát tak snadno. Vyčítavých pohledů se mi dostávalo ze všech stran. A to jsem ještě nemluvil s Liamem.

Pár dnů zpátky jsem to na Adele prostě vybalil. Ten její pohled budu mít v paměti vrytej už napořád. Nebyla ani tak naštvaná, jako zklamaná, a to na tom bylo možná to úplně nejhorší.

Mířil jsem k ní do pokoje a byl pevně odhodlanej o ni zabojovat. Jen mi to musela dovolit i s tou svojí tvrdohlavostí.

Zaklepal jsem na dveře a čekal, až mi přijde otevřít. Jakmile mě uviděla, znovu se je pokusila zavřít.

"Hej," zatlačil jsem do nich a vklouzl do místnosti. Adele už to ani neřešila, šla zpátky do své neustlané postele.

"Co chceš, Zayne?", povytáhla obočí.

"Abys mi věnovala pár minut," kývl jsem, zavřel za sebou dveře a šel rovnou k ní.

"Do toho, budu to počítat," vzdychla a zabořila hlavu do polštáře.

"Adele," povzdechl jsem si a sedl si do rohu postele, "omlouvám se."

"Dobře, to je všechno?", zamumlala do polštáře, takže jí šlo sotva rozumět.

"Řekl jsem mu to v době, kdy jsme spolu ještě nic neměli," vysvětlil jsem, "myslel jsem si, že to pro tebe bude nejlepší. Trápila ses tím a k čemu by bylo, kdyby jste komunikovali, ale byli od sebe několik tisíc kilometrů."

"Aspoň bych věděla, že ví, že existuju," hodila po mně polštář a rozčíleně na mě zírala.

"Pochybovalas o tom snad?", povytáhl jsem obočí.

"Asi ne," pokrčila rameny, "hele, já chci být sama. Kdybys potkal Nicol, tak jí vzkaž, ať dojde s flaškou bílýho."

"No to víš že jo," ironicky jsem na ni koukl, "Adele, co je klíčovým bodem ve vztahu? Komunikace," zdůraznil jsem poslední slovo.

"Jo, kterou jsi mi s Liamem zničil," zavrčela.

"Já jsem radši, že jsi teď naštvaná na mě, ale aspoň jsi se dala dohromady, protože jsi věřila tomu, že to mezi váma skončilo."

"Skončilo to," narovnala se, "ale prostě jsi na to neměl právo, chápeš? Netýkalo se tě to."

"Já vím," přikývl jsem, "co mám udělat? A neříkej, ať tě nechám na pokoji, protože víme, jak to dopadá."

"A jak to dopadá?", naklonila hlavu na stranu.

"Špatně," odpověděl jsem, "pauzy nevedou k ničemu dobrýmu."

"Jo, ale u nás by to možná byla vyjímka," zamumlala, "mezi náma to všechno bylo až moc rychlý."

"Ne," řekl jsem okamžitě, "neříkej to. Bylo to přesně takový, jaký to mělo být."

"Říkáš to, jakoby ti na tom fakt záleželo," ironicky se na mě podívala.

"Jasně, že záleží," zamračil jsem se, "na čem jiným by mělo?"

"Blair," řekla její jméno maximálně znechuceně - už jsem se tomu ani nedivil.

"Už je to tu," zasmál jsem se, i když na to Adele reagovala jen dobře známým vražedným pohledem, "Adele, mně je Blair úplně jedno. Záleží mi jenom na tobě," natáhl jsem se k ní a stiskl jí ruku.

"Zayne," oslovila mě, "my dva jsme mnohem víc kamarádi," dodala skoro šeptem.

"Proč to tak snadno vzdáváš?" nevěřícně jsem se na ni podíval.

"Nevzdávám," zaargumentovala, "já jenom myslím do budoucna."

"Do budoucna?", nechápavě jsem zavrtěl hlavou.

"Já už nestojím o nějaký úlety, Zayne," rozhodila kolem sebe rukama, "už nejsme na střední. Za tři roky všichni odjedeme, zamilujem se, vdáme a budeme mít rodiny."

"Za tři roky?", zopakoval jsem, stále s nechápavým výrazem, "ty vážně myslíš tři roky dopředu?"

"Pokud si náma nejsem jistá teď, nemůžu do toho jít," dostala ze sebe, "Zayne," hlesla po chvíli ticha, "ty jsi jedinej, kdo v Blair vidí to dobrý. Využij toho."

"Ne, tak počkej," zarazil jsem ji, "doteď ti vadila a teď mám využít toho, že jí mám jako jedinej rád? Adele, já chci tebe, nekaž to," drmolil jsem jednu blbost za druhou. Vypouštěl jsem z pusy přesně to, co se mi zrovna honilo hlavou, aniž bych nad tím přemýšlel.

"Poslouchej mě," vzdychla, "miloval jsi ji?"

"No -," odmlčel jsem se, "ano, ale -,"

"Miluješ ji pořád," přerušila mě. Nevěděla, co říká. Byla zase v tom transu, kdy mele jednu věc za druhou, aniž by si to uvědomovala. Ale v těchle chvílích byla nejupřímnější. Vždycky. Uvažoval jsem nad jejími slovy. Ale nemohl jsem jí znovu lhát. Kdybych řekl, že to není pravda, lhal bych hlavně sám sobě. Nevyznal jsem se ve vlastních pocitech, ale Adele mě k tomu popostrkovala čím dál víc. Adele a Blair jsem měl rád stejně moc, ale přesto úplně jiným způsobem, a nezvládl jsem sám odhadnout, kterej způsob je ten zamilovanej, a kterej ten zmateně kamarádskej.

"Nevím," odpověděl jsem. Třepal se mi hlas, už jen z toho, jakým způsobem se na mě Adele dívala. Tak zklamaně, ale zároveň neskutečně chápavě a empaticky. Nechtěl jsem o ni jen tak snadno přijít. "Tebe miluju taky," dodal jsem s těžkým polknutím.

"Já vím," přikývla, "ale jinak, že?", povytáhla obočí.

"Nevím, Adele," zopakoval jsem, "nezahazuj to. Ne, dokud jsme nezkusili všechno."

"Prozradím ti tajemství, jo?", pousmála se a přisunula se ke mně blíž. Potom mě popadla za obě ruce a obě pořádně stiskla, "Budeš ji milovat a bude pro tebe vyjímečná. Bude ti rozumět stejně jako já a možná ještě o trochu víc," mírnej úsměv přešel do širokýho, "budeš rád, že s ní jsi a bude pro tebe úplně vším. Nebude lepší než ty holky předtím, nebude lepší, než já a rozhodně nebude ani horší," nadechla se, "bude úplně jiná. A v ten moment ji uvidíš jako tu nejlepší na světě. Jako tu jedinou. A takhle to poznáš, jo?", přesunula svoji ruku na mou tvář.

"Předpovídáš budoucnost?", zašeptal jsem do ticha.

"Tak nějak," tiše odvětila.

"Takže konec?", popotáhl jsem a nepřestával zírat do modrých očí.

"Jo," přikývla a sklopila oči. Potom se na mě ale znovu podívala, "ale jenom týhle kapitoly. Protože to naše slavný kamarádství je teprve na začátku," usmála se na mě. Takhle se smála často. Vždycky se usmála tím svým prapodivným způsobem, pohodila hlavou, pokrčila rameny a někdy se i zasmála. Jakoby věděla víc, než všichni ostatní. A o tohle mi vlastně celou dobu šlo. Vidět ji šťastnou.

Chvíli jsme si jen tak koukali do očí. Adele potom uchopila mou tvář i druhou rukou a vtiskla mi dlouhou pusu na rty. Tu na rozloučenou.

Byl to víc než jen polibek. Byl to polibek, kterej v sobě nesl všechny předcházející polibky a taky ty, který se už nikdy neuskuteční. Skrýval v sobě úplně všechno a možná právě proto byl tím nejhorším, ale zároveň úplně nejkrásnějším zážitkem, kterej jsme spolu za ty roky prožili.