steal my girl || one direction

(77.)

Liam

Rána strávená s Nicol se pro mě stala neodmyslitelnou součástí každého dne. Vidět ji hned po probuzení byl snad ten nejkrásnější pohled vůbec. To, že jsme se každou noc tiskli na mé nebo její posteli mi ani trochu nevadilo. Naopak.
Někdy jsem byl schopnej na ni zírat i několik desítek minut. Byla tak strašně krásná a já se čím dál víc proklínal za to, že jsem to nikdy předtím neviděl.

Opatrně jsem jí odhrnul vlasy z tváře a věnoval jí pusu na tvář. Jedna z nevýhod pondělních rán byla ta, že jsme s Nicol měli školu úplně jinak. Já každé pondělí spěchal na přednášku už na osmou, zatímco Nicol mohla v klidu vyspávat až do oběda, protože měla jen odpolední semináře.

Vstal jsem z postele a natáhl na sebe náhodné oblečení. Snídani jsem nestíhal, takže jsem spoléhal na kávu z automatu. Těsně před odchodem jsem Nicol dal další polibek a potom už co nejtišeji odcházel ze svého pokoje. I když možná trochu zbytečně, protože Nicol měla, narozdíl ode mě, opravdu tvrdý spánek.

S automatovým espressem jsem se brzo dostal do přednáškové místnosti. Byla, jako obvykle, nacpaná k prasknutí. A k Harrymu se mi zrovna lehce a bez výčitek nesedalo. Upřímně jsem neměl tušení, jak s ním komunikovat nebo ne. Neuměl jsem v něm číst. A navíc se od odjezdu Adele všech stranil. Nevěděl jsem, co to znamená, ale dobré to rozhodně nebylo, nesedělo to k němu. Tušil jsem, že je za tím něco víc.
Mlčky jsem si k němu přisedl. Okamžitě jsem na sobě ucítil jeho pohled, ale neměl jsem odvahu se mu podívat do očí.

"Divný, co," pronesl do ticha, co mezi námi panovalo. S nechápavým výrazem jsem se na něj podíval, "nic," mávl rukou. Povytáhnuté obočí bylo to jediné, na co jsem se zmohl.

"Jestli myslíš nás dva, tak jo, divný," dostal jsem ze sebe po chvilce ticha. Za žádnou cenu jsem si nechtěl přiznat, že jsem ztratil nejlepšího přítele kvůli holce.
Harry jenom pokýval hlavou.

"Jestli Nicol ublížíš, zabiju tě," řekl Harry. Dost mě to zaskočilo, ale protože měl lehce ironický a zároveň lehce pobavený tón, zároveň mě to i dokázalo uklidnit.

Odkašlal jsem si, "Jestli ublížíš ty Adele, taky tě zabiju," snažil jsem se ho napodobit. A docela mi to vyšlo, protože když se na mě podíval, zdálo se mi, že už má ten typický přihlouplý Stylesovský úsměv. "A nemám v plánu Nicol ublížit," dodal jsem.

"No," odkašlal si, "Adele už to stihla naopak."

"Cože?"

"Nevím, jestli sis všiml," hodil na mě ironický pohled, "ale není tu."

"Ale prosímtě," s úsměvem jsem zavrtěl hlavou, "tak tohle tě žere? Že je Adele pryč?"

"A tebe ne?", významně se na mě podíval. Pravda byla, že jsem nad tím nepřemýšlel. Cíleně. Bál jsem se, že kdybych nad Adele nějak víc uvažoval, dozvěděl bych se něco, co by mě zase stáhlo zpátky.

"Jsou to skoro čtyři měsíce od rozchodu," začal jsem, "a vlastně jsem s tím víc v pohodě, než bych sám čekal."

"Když myslíš," pronesl Harry, "jen bych nechtěl, aby sis z Nicol dělal náhradu."

"Odkdy ti záleží na Nicol?", uchechtl jsem se, protože mi to přišlo nelogické.

"Vždycky mi na ní záleželo," zamračil se.

"Jo, fajn, ale já můžu říct vůči Adele úplně to stejný. Vy dva jste si začali až potom, co jsem se začal já víc bavit s Nicol," troufl jsem si zaargumentovat.

"Nebudu se s tebou hádat o tom, kdo si s kým dřív začal," procedil Styles.

"Nehádáme se," řekl jsem. "Jsem rád, že s tebou vůbec mluvím, a protože vzájemně chodíme se svýma ex, měli bychom to spolu probrat."

"Já s Adele kruci nechodím," zamumlal, "a myslím, že není co probírat. Jsme v pohodě," dodal.

"Jsme?", zopakoval jsem a donutil ho se na mě podívat.

Konečně jsem dokázal něco vyčíst z jeho tváře. Nejistotu. "Jasně, že jo," kývl po chvilce, "tebe a Nicol jsem zkousl už dávno. Teď zkousnu to, že tu Adele není a všechno bude tak, jak má být," řekl Harry. Ani nevím, proč jsem mu to věřil.

—

"Mluvil jsem s Harrym," oznámil jsem Niallovi, sotva jsem si sedl vedle něj při večeři.

Niall nejdřív požvýkal a polkl obrovský kus čehosi, co měl na talíři, a potom se na mě překvapeně podíval, "To je dobře, ne?"

"No -," otřepal jsem se, "byl podezřele v klidu. Myslíš, že je možný, že já a Nicol mu nevadíme? A že s Adele to myslel doopravdy?"

"Tohle jsou moc velký spekulace," pronesl Niall, "a znáš ho," dodal ho, "Harry nedá najevo, že v pohodě není. Radši bude tvrdit všem přesnej opak, dokud se nesloží."

Musel jsem mu dát za pravdu, "Jo, nebudu se tím zaobírat. Mimochodem, Zayn je zase kde? Od tý doby, co je zpátky, tu s námi vůbec nebývá. Kam pořád mizí?"

"Liame," Niall se na mě pobaveně podíval, "uklidni se trochu, jo?", položil mi ruku na rameno, "neměl jsi ráno moc kafe?"

"Měl jsem ten hnus z automatu," otřepal jsem se při vzpomínce na automatovou kávu.

"Není divu," pronesl Niall, "to je čistej kofein s cukrem. A jak vidím, dost tě to zdemolovalo," zasmál se.

"Tak hele," ironicky jsem se na něj podíval, "jen se snažím dát věci do pořádku. Tak, jak byly předtím," přikývl jsem sám pro sebe.

"Ó, takže pán chce věci tak, jako byly dřív?"

"Nějak tak," potvrdil jsem.

"Něco bych řekl, ale naštval by ses," zamumlal Niall.

"Fajn, proč mám pocit, že za to, že je to teď jiný, můžu jenom já?", trochu jsem se rozčílil, ale stále jsem se udržoval pod kontrolou.

"Nemůžeš," zavrtěl Niall hlavou, opět s plnou pusou. "Ale támhle tu bys mohl z pár věcí vinit," ukázal bradu na přicházející Blair.

Nahlas jsem si povzdechl, "S ní je to komplikovaný," sykl jsem na něj. "Je těžký ji nesnášet, když byla celej loňskej rok moje pravá ruka."

"Pravá ruka?", Niall se začal dávit.

"Jsi nechutnej, Nialle. To tě naučil Harry?" zavrtěl jsem hlavou, "chci tím říct, že je těžký ji nesnášet, když mi přivedla zpátky Adele. A taky jsme se kvůli ní rozešli. Ani nevím, jestli jsem byl šťastnej. Ale teď jsem zase s Nicol a -,"

"Jsem rád, že v tom máš tak jasno, Liame," Niall se na mě ironicky usmál, vstal a vzdaloval se.