steal my girl || one direction

(140.)

Blair

Ač se to nezdálo, naši partu jsem pořád milovala. S někým jsem měla problém a s někým ne, ale byli to moji jediní přátelé. Milovala jsem je pořád stejně, ale jistým způsobem pro mě byli něčím jako zrcadlem. Byli připomenutím toho, co mi v životě chybí. Co bych si přála víc, než cokoliv na světě. Milovala jsem je, ale kontakt s nimi byl jako bych strčila ruku do ohně, a divila se, proč hoří. Nesnášela jsem se za to, že nejsem schopná hodiny sedět a poslouchat, jak moc jsou šťastní. Přála jsem jim to. Ale velkou část mé duše zraňovalo být v tak těsný blízkosti toho nefalšovanýho nadšení. A tak jsem se pomalu, ale jistě vzdalovala.

"Blair?" oslovil mě ten dobře známej hlas během čtvrtečního večera ve studovně.

"Jo?" zatřepala jsem hlavou a zmateně se na Liama podívala. Zase jsem se moc nechala unést nepěknýma myšlenkama.

"Jsi v pohodě?" optal se s povytáhlým obočím, "byla jsi jak v nějakým transu."

"Jasně," přikývla jsem a koukla mu do očí.

"No - " odmlčel se, "dobře. Tak zatím," pousmál se a vykročil.

"Chtěl ses jenom zeptat, jestli jsem nebyla v transu?" zarazila jsem ho s lehce ironickým výrazem.

Liam se otočil s lehce pootevřenou pusou, "Ne," vydechl, "chtěl jsem se zeptat, jak se máš. Rok jsem s tebou nemluvil," podotkl a sedl si naproti mně na židli.

A mně se na malej moment vybavily všechny ty společný chvilky. Kdy jsme byli s Liamem nerozluční. Jak jsme při sobě drželi a byli vždycky na straně toho druhýho. Dokud se nevrátila. Adele. A taky dokud jsem to nepokazila.

"Blair," znovu mě vytrhl z přemýšlení, když jsem neodpovídala.

"Liame," oslovila jsem ho. Třepal se mi hlas. Vzpomínky na mě a Liama mě v tu chvíli úplně ovládly. On na mě jen starostlivě zíral. Pořád to byl on. I když naše přátelství už téměř rok a půl nefungovalo, viděla jsem ho pořád ve stejným světle. A skrývat jsem to nechtěla. K čemu? "Víš," odkašlala jsem si, "po tobě jsem pár lidí poznala. Ty, co za to stáli i ty, co to za to nestáli ani náhodou. Ale bez ohledu na ně, bez ohledu na to, jak se ke mně chovali a jací byli, jsi to byl vždycky ty, s kým jsem chtěla na konci dne mluvit. Komu jsem chtěla říct, jak jsem ten den prožila. Komu jsem se chtěla svěřit se vším, co mě zrovna trápilo. A víš, svým způsobem to je dost na nic pocit. Cítit to takhle, když ty už tu dávno v tomhle smyslu nejsi a co se děje v mým životě už tě netíží."

Liam chvíli mlčel. Na čele mu vyskočila dobře známá vráska a bylo na něm znát, že pečlivě přemýšlí nad odpovědí.  "Blair," hlesl, "hele," opatrně se ke mně naklonil, "ať už se mezi náma kdy stalo cokoliv, vždycky budeš moje kamarádka, jasný? O mě nepřicházíš a já o tebe taky nechci."

Potřebovala jsem se uklidnit. Nádech. Výdech. Všechno bylo přece relativně v pořádku. Liam se mnou mluvil. Byl tady a vyloučil mou domněku, že mě nenávidí. Bylo to dobrý.

"Vzpomněl sis na mě někdy?" zeptala jsem se narovinu.

"Blair," s pobaveným výrazem zakroutil hlavou a naklonil se ke mně, "nebyl den, kdybych si na tebe nevzpomněl. To si pamatuj."

Bylo to, jakoby mi spadl ze srdce obrovskej kámen, "Žila jsem s tím, že mě nenávidíš," zamumlala jsem.

"Myslíš, že by to šlo?" zasmál se.

"Nevím, jestli jsem ti to někdy řekla - " odmlčela jsem se, "ale mrzí mě, co jsem způsobila tobě a Adele, Liame."

"Stará záležitost," přikývl, "to, jaký to je mezi mnou a Adele teď, s tím nemá nic společnýho."

"Nerozdělilo vás to?" nakrčila jsem obočí.

"Tehdy asi jo," pokrčil rameny, "ale kdyby náš vztah byl silnej tak moc, jak jsme si tehdy mysleli, tak by nás to nerozdělilo. Neuměli jsme to překonat. A to nás nejspíš oba utvrdilo v tom, že to není to pravý."

"Ale vy dva pro sebe jste ti praví," zamumlala jsem.

Liam znovu nasadil pobavenej výraz, "Asi jo," uchechtl se, "ale jestli si to někdy přiznáme, to je ve hvězdách. Ale líbí se mi, že i Zayn mi nedávno říkal, jak já a Adele jsme věčnej pár."

"Mluvil Zayn o mně?" zeptala jsem se opatrně.

"Vlastně - " zapřemýšlel, "nemluvil. Jak jste na tom?"

"Právě, že nijak," povytáhla jsem obočí a sklopila hlavu.

"To je neskutečný," odvětil Liam.

"Co?" nechápavě jsem se na něj podívala.

"Začínám mít strach, aby se to mezi váma netáhlo stejně tak dlouho, jako s Harrym a Nicol," zasmál se.

"Nestraš," ušklíbla jsem se, "každopádně já vím, že už první krok dělat rozhodně nebudu. Nevyplatilo se to."

"Řekni mi o tom," vybídl mě.

Ani jsem si nepamatovala, kdy naposledy se o mně někdo zajímal tak, jako Liam teď. V jeho hlase byl poznat upřímnej zájem. 

"Nevím, jestli bys to chtěl slyšet," nervózně jsem si zkousla ret a pozorovala jeho nechápavej výraz, "bylo to v době, kdy si Adele se Zaynem něco začínali a - "

"To mi stačí," přerušil mě a semkl rty k sobě.

"Promiň," omluvila jsem se.

"Ne," zakroutil hlavou, "sice o tom nepotřebuju slyšet, ale jsem s tím smířenej, víš? Asi jsem to nečekal zrovna od něj, ale rozešli jsme se. Nemohl jsem počítat s tím, že Adele bude sama."

"Ty jsi byl sám?" vyzvídala jsem.

"Pokud nepočítáš laciný flirty, který bys spočítala na prstech jedný ruky, když mě Louis vytáhl do baru, tak jo," kývl.

"Chápu," ujistila jsem ho.

"Rád bych si povídal, Blairie, ale ještě jsem slíbil Niallovi, že se za ním zastavím," omluvně se na mě usmál, já ale vnímala jen to oslovení, o kterým jsem si ani nemyslela, že by si ho ještě pamatoval. 

"V pořádku," oplatila jsem mu úsměv, "dobrou, Liame," rozloučila jsem se s ním a sledovala, jak vstává a zasouvá židli.

Naposledy se na mě usmál a vykročil směrem ze studovny. 

"A Blair?" otočil se, když už byl u dvěří.

"Jo?" podívala jsem se na něj.

"Neměň se. Mám tě rád přesně takovou, jaká jsi," řekl a odcházel. 

Liam. Ten, co mi vždycky vrátil víru, že láska na mě ještě někde čeká. Někde je.