steal my girl || one direction

(23.)

BLAIR

Neděle. Člověk by se i těšil tím, že má nějaký to volno a čas pro sebe, ale ne na týhle šílený škole. S koncem října přišlo spoustu deště. Tolik deště, že profesoři zakázali chodit středoškolákům ven. To se mě sice netýkalo, když jsem ale viděla ty pěticentimetrový kaluže, který pokrývaly devadesát procent všech cest, vzdala jsem to rovnou. Při mé smůle už jsem měla všechno učení hotový, a vzhledem k bouřkám nefungovala elektřina ani internet už dobrý dvě hodiny. Vážně už jsem jen čekala na to, až vyhlásí konec světa. A co bylo ještě lepší? Netekla ani voda.

Profesoři nám hned ráno rozdali nějaké trvanlivé potraviny a balené vody, protože se nemohlo vařit. To mi trochu připomínalo strašný skautský tábory, kam jsem jako malá musela jezdit. 

Tak jsem si poklidně snídala balíček sušenek a začínala být zralá na psychiatra, protože jsem si připadala jako v době kamenné. Neskutečná zima, mimochodem. Potřebovala jsem s někým hodně nutně mluvit, jelikož jsem si už začínala povídat se svým mobilem. Jako první mě nečekaně napadli kluci, konkrétně Liam, ale při vzpomínce na včerejší večer jsem najednou neměla potřebu s ním nějak mluvit. Za Zaynem se mi opravdu mluvit nechtělo, Niall mi pravděpodobně ještě neodpustil a Harry s Louim nepřipadali v úvahu.

Nahlas jsem si povzdechla, vzala si s sebou mobil, zamkla pokoj a zamířila k Nicol. Téměř okamžitě se ozvalo "dále".

Ano, správně. Návštěvy Nicol jsem okamžitě litovala.

"Čau Blair," pozdravila mě Lexi, která seděla na parapetu a kreslila na zamlžené okno písmena.

"Ehm, ahoj," zamumlala jsem pozdrav a podívala se na Nicol. "Můžu s tebou mluvit?", hodila jsem po ní zoufalý pohled a doufala, že pochopí, že o samotě.

"Jasně," přikývla Nicol a odložila knížku. "Za chvíli se vrátím, Lex," oznámila Lexi a společně jsme vyšly před pokoj. "Děje se něco?", ustaraně se na mě podívala.

Chvíli jsem váhala, jestli jí mám o včerejšku říkat. "Víš, co se včera dělo?", začala jsem.

Nicol natočila hlavu na stranu. "Tak trochu," pokrčila rameny, "ale ne do podrobna."

"Můžeme o tom mluvit?" zaprosila jsem.

Nicol přikývla, "pojď," zatahala mě za rukáv svetru, "půjdeme do knihovny."

S radostí jsem ji následovala. Doufala jsem, že bude ochotná mi zodpovědět veškerý otázky ohledně Lexi, její záhadný sestry i Adele. Ta pro mě byla pořád tou největší záhadou všech záhad.

Knihovna byla dobré místo. Nejen, že se tu nacházelo jen několik málo studentů, ale byl tu neskutečnej klid a pohoda. Mockrát jsem tu nebyla, ale i tak si tohle místo našlo dílek v mém srdci.

Přisedla jsem si k Nicol, která se posadila k malému dřevěnému stolku pro dva. Dívala se na mě s nadzvedlým obočím, jakoby čekala, až spustím.

"Takže," odkašlala jsem si, "nevěděla jsem, že Lexi má sestru."

Nicol ztuhl výraz ve tváři. "Jo, to má."

"A?" naklonila jsem hlavu.

"Minulej rok měnila školu," pokrčila rameny. "Nebo prostě odešla. Nikdo neví," dodala s prázdným výrazem.

"To se asi jen tak nestává," zapřemýšlela jsem, "co provedla?"

Nicol si nervózně zkousla ret, "Blair, možná se ptáš nesprávné - "

"Prosím," zasténala jsem.

"Byla prostě dost zvláštní," zamumlala. "Někdo tvrdil, že se odešla zároveň s Adele, ale tomu bych rozhodně nevěřila. S Lexi ani s Adele moc dobrej vztah neměla a taky - " odmlčela se, "jednu dobu chodila s Niallem. Prý se mezi nimi stalo něco dost špatnýho, ale nevím. Navíc, je to jen domněnka. Nikdy to nedávali nijak najevo, sotva jsem je viděla držet se za ruce. Kdo ví, jak to mezi nimi celé bylo," sklopila zrak do stolu.