steal my girl || one direction

(65.)

Zayn

Nastoupil jsem do přeplněného vlaku. Jen těžko jsem našel volný vagón, do kterého jsem se vtlačil a posadil se vedle staršího pána.

Skoro jsem ho nestihl. Za tři minuty měl odjet. Sám jsem nevěděl, co čekat od toho, že se vracím domů. Bradford jsem miloval, to ano, ale čím dál víc mi jako domov připadala spíše škola a lidi tam.

O Adele a Louim už nikdo pár dní neslyšel. Asi to bylo dobře - mohlo to znamenat, že jsou prostě a zkrátka oba spokojení. Nad nějakou horší variantou jsem ani nepřemýšlel.

Co se týče Louiho, mrzelo mě to. Mrzelo mě, že nejlepší kamarády mohla rozdělit jedna holka. Ani jsem nepřemýšlel, kdo z nich za to mohl. Nějak víc se v tom vrtat by akorát uškodilo. Alespoň mně.

Když vlak zahoukal, ulevilo se mi. Prožiju dva týdny naprostého klidu, doma. Nebudu přemýšlet nad každým problémem a konečně si dopřeju trochu odpočinku.

Nad domovem jsem přemýšlel témeř celej rok. Neskutečně moc jsem to tam miloval. Miloval jsem svůj pokoj, miloval jsem své sestry a svoji rodinu. Celkově jsem miloval to, jak klidný oproti Londýnu byl.

"Ježiši," zaslechl jsem moc dobře známý hlas. Přestal jsem se dívat do země a zrak upřel na osobu stojíc přímo vedle mě.

"Ehm," odkašlal jsem si. Vždyť s touhle situací se dalo počítat, "Ahoj, Blair."

"Nečekala jsem tě tady," nadzvedla obočí. Jednou rukou se přidržovala mého sedadla a druhou svírala kufr na kolečkách.

Semkl jsem rty k sobě, "Já tebe celkem i jo."

"Jak vtipné," setřela mě pohledem a mně teprve potom došlo, že bych jí jako správný gentleman měl uvolnit místo.

Blair se pustila sedadla, zdvihla kufr do rukou a snažila se ho narvat do zavazadlového prostoru nad sedačkami.

"Chceš s tím pomoct?", otázal jsem se.

"Ne." To se dalo čekat.

Beze slova jsem vstal, jednou rukou ji odstrčil, a kufr bez problému položil na své místo.

"Dík," zamumlala a automaticky se posadila na mé místo.

"Ty jsi strašně drzá," zasmál jsem se a přičupl si vedle ní. Vlak se mezitím dal pomaličku do pohybu.

Blair pokrčila rameny a já si ji až teď pořádně prohlédl.

Krásná.

Jako obvykle.

Blond vlasy jí splývaly nad prsa, modré oči zářily a ten její specifický makeup - silné oční linky a výrazné rty, jsem si za tu dobu tak nějak zamiloval.

"Odkdy ty nosíš tohle," uchechtl jsem se a prstem ji bodl do holého kolene. Její světlé džíny vypadaly, jakoby si je dal medvěd na večeři. "Byla jsi v zoo?"

"Zase velice originální vtip, Zayne," pronesla ironicky a vytáhla z kabelky mobil.

"Oh, no tak," zaprotestoval jsem, "čeká nás dvou a půl hodinová cesta, schov to."

Když mě Blair ignorovala, vmáčkl jsem se na místo přímo naproti ní.

Po několika sekundách mi konečně věnovala pohled, "A odkdy ty nosíš tohle?", s úšklebkem ohrnula nos nad kostkovanou košilí, kterou jsem měl na sobě.

"Nenosím," opravil jsem ji, "to je Liama."

"Eh, jo," odkašlala si, "byla mi povědomá. Takže Liam už teď vyměňuje i oblečení?"

"Jak to myslíš?"

"No, nejdřív vyměnil Adele za Nicol, a teď už i košile," pokrčila rameny.

"Nech toho," zarazil jsem ji. "Odkdy jsi proti němu tak zaujatá?"

Blair se zamračila, "Nejsem. To on proti mně. Neřekne mi to do očí, ale je zcela jasné, že mi dává za vinu ten rozchod s paní dokonalou."

"Nedává," bránil jsem Liama, "nebylo to jen kvůli tomu. Už delší dobu jim to neklapalo."

"Jo," přikývla, "tak se Adele dala na Harryho, teď na Louiho a Nicol žije spokojený život s Liamem. My dva se vlastně nebavíme a Niallova současná priorita je strávit celé léto v Irsku. To je tak vtipný," ironicky se usmála.

"Dobrá," zamyslel jsem se, "pojďme upravit několik faktů. Adele se dala na Harryho až potom, co se dal Liam na Nicol, pokud vím. My dva se nebavíme, ale já za to nemohu a Niallovi to přej, nevyčítej."

"Fajn," pokrčila rameny.

Chvíli jsme se ignorovali. Možná jsem nezvolil nejvhodnější slova, ale v tu chvíli mi to bylo docela jedno. Nevěděl jsem, co si myslet. Můj mozek vypl.

"Zayne," oslovila mě. Tentokrát jsem jí letmý pohled věnoval já, "vím, že jsme o tom spolu ještě nemluvili. Ale -," odmlčela se a já ji očním kontaktem pobízel k tomu, aby se rozmluvila, "tehdy jsi mi chtěl něco říct a já tě zarazila dřív než jsi k tomu měl příležitost - "

"Chtěl jsem něco říct?"
Provokoval jsem ji. Cíleně.

"Zayne, no tak," zaúpěla.

"Nic co bys potřebovala momentálně vědět, Blair," odpověděl jsem.
Zase ten oční kontakt.

Blair přikývla, ale v jejím výrazu bylo něco víc. Nejistota? Možná překvapení. Strach.
Nevyznám se v ní. Ale kupodivu se spokojila s touhle odpovědí.
"Chybí mi to," dodal jsem. "Rád vzpomínám na ten den, kdy jsem tě vzal na večeři. Rád vzpomínám na ty naše nesmyslný a až trapně dětinský konverzace. A vlastně i rád vzpomínám na to, kdy jsem tě zachraňoval od Louiho. Taky, na to, jak -"

"Hele, pokazila jsem to jo? Vím to," přerušila mě. Oční kontakt. Další.

Vydechl jsem, "Neřeš to, Blair."

"Je to k ničemu," zamumlala. "Lidi dělaj chyby, to je lidský. Vím, že mě asi málokdo pokládá za normální osobu, ale chci abys to věděl - mrzí mě to a lituju toho."

"Páni," dostal jsem ze sebe, "mluvím s Blair Watsonovou?"

"Ty jsi debil," rozčílila se, ale ve tváři jí hrál pobavený výraz.

"No jo," prohlásil jsem, "Dobře. Asi mám návrh."

"Ano?", tázavě se pousmála.

"Když budeme oba v Bradfordu, mohli bychom čistě kamarádsky napravit to, co jsme zahodili," navrhl jsem.

"Chodit spolu?", řekla naprosto vážně. Chvíli jsem nevěděl, jak reagovat. Pak ale dostala naprostý výbuch smíchu.

"Dělám si srandu," smála se, "souhlasím," dodala s pobaveným úsměvem.

"Fajn," řekl jsem.

Ani nevím, jak popsat zbytek cesty. Celé ty dvě hodiny jsem na ni jen tupě zíral.

A tím pomale zjišťoval realitu.

Že i když je taková, jaká je.

Vždycky pro ni budu mít místo.