Perfectly wrong for me

∆fifty two∆

Jak jako že ho tu nechci. Někdy mi přišlo jakoby právě on byl ten největší slepec tady. Chodila jsem za ním, brečela kvůli němu, čekala jsem na něj když odešel pryč a on říká, že ho tu nechci.

Chvíli jsem přemýšlela, co dělat. Jestli jít za ním a říct mu, že vůbec nemá tušení co k němu cítím. Nebo jestli ho nechat jen tak odejít. Jestli na něj mám zapomenout a přinutit se k němu nic necítit. Ani jedno mi ale nepřišlo správné.

Rozhodně jsem na něj totiž nechtěla zapomenout a ani jsem ho nechtěla ztratit. Kdybych za ním ale šla, zkomplikovala bych mu šanci být s dívkou, kterou má už tak dlouho rád. Záleželo mi na něm a chtěla jsem aby byl šťastný ale nevěděla jsem jestli kvůli tomu ničit svoje štěstí.

Z mého přemýšlení mě vyrušil hlas Dylana. "Všechno dobrý?" Zeptal se mě a lehce mi přejel prsty přes rameno. Pod takovým dotykem od Shawna bych se zachvěla ale u Dylana jsem necítila absolutně vůbec nic. "Dylane asi bys měl jít domů" promluvila jsem na něj po chvíli ticha a zafoukala jsem si na ruce aby se mi zahřály.

"Proč? Jestli je ti zima můžeme jít dovnitř a nebo někam jet" naklonil nechápavě hlavu na stranu. "Ne to není o tom já jenom" byla jsem naprosto připravená mu říct pravdu "k tobě nic necítím... vůbec nic Dylane. Jsi moc fajn a brala bych tě hned jako kamaráda ale vím, že ty mi nabízíš jinou cestu a tu já nechci" podívala jsem se na něj s vážností v očích aby to pochopil ale on se koukal do země. "Já na tebe počkám" řekl nakonec a zvedl pohled. "Když o to jde, nemáš na co čekat. Je tu někdo o koho prostě stojím a ty se mu v mých očích nikdy nevyrovnáš. Není to vůbec o tobě, já už takhle ztratila i nejlepšího kamaráda" v očích mě zaštípaly slzy při vzpomínce na Chrise "ale já sama nevím, co se semnou děje, jenom vím že chci být s ním...a to se nezmění" ukončila jsem všechno co jsem mu chtěla říct.

"Nikdy bys mě neviděla tak jako jeho?" Zeptal se a já si unaveně promnula spánky. Kolikrát to ještě chtěl slyšet. "Ne, on je pro mě jediný na koho teď myslím" pověděla jsem mu popravdě a svěřila jsem se mu se svými pocity. "Proč on?" Zeptal se mě a vpil své oči do těch mých. "Protože jako jediný po tak dlouhé době mě přinutil cítit něco opravdového" vzpomněla jsem si na Shawnova slova.

Po tom co Dylan odešel jsem se už na zahradu nevracela a šla jsem se projít po okolí. Dylan mi řekl, že na mě počká. Že bude čekat tak dlouho jak jen bude potřeba abych pochopila, že on je pro mě ten nejlepší. Věděla jsem ale jakou věc vypustil z úst. Nemožnou. Přemýšlela jsem ale nad jeho otázkou proč Shawn... proč si všichni vybrali Shawna. Já, Rose, Car, Lauren, všechny holky ze školy a i všichni kluci, kteří toužili být jako on. Co bylo na něm tak úžasného, že všechny tak oblbnul. Mohla bych říct jeho charakter ale tím to rozhodně nebylo. Skoro ke všem se choval chladně a odpuzivě. Další to mohla být jeho krása a to jak neodolatelný dokázal být...ano u většiny holek to bylo toto. Ale proč já? Proč jsem našla někoho o koho teď tak bojuju právě v něm? Mohl to být Chris, Dylan, Jeremy, Cameron a nebo jakýkoliv kluk z jeho týmu ale stejně to nakonec je můj soused, kterého jsem tak dlouho neměla ráda.

Přemýšlela jsem jak to vlastně začalo, to moje okouzlení v něm. Možná prvním polibkem, nebo dotykem a nebo to možná bylo prvním pohledem a já si to jenom celou tu dobu nechtěla připustit.

Po tmě jsem se procházela po svítícím Torontu. Všude byla spousta lidí co v rukách drželi mapu a pobíhali tam a zpět. Všude byla velká spousta asiatů a všelijakých cizinců. Nedivila jsem se, v centru byli vždycky. Několika lidem jsem poradila kam jít a sama jsem si sedla do parku na lavičku. Ušla jsem spoustu kilometrů, jelikož jsme od centra bydleli celkem daleko ale i tak jsem nepocítila žádnou únavu.

Park byl celý pokrytý světýlky a dav lidí byl obstoupený okolo kapely, co tu hrála. Neznala jsem jí takže asi nebyla nějak známá ale jejich hudba se mi líbila. Sama jsem si koupila ve Starbucks kafe a poslouchala jsem kapelu. Zapřemýšlela jsem se nad dalšími měsíci, jestli pojedu na Coachella festival. Brácha mi totiž slíbil, že jakmile mi bude osmnáct, vezme mě tam a mě osmnáct bude ještě dřív než ten festival začne. Vždycky mě to tam hrozně táhlo. Nikdy jsem na festivalu nebyla a už jenom proto jsem byla tak nadšená, že bych tenhle rok měla šanci jet zrovna na Coachellu. Snad mě tam Matt vezme, on už tam byl dvakrát.

Dlouho jsem se tam nezdržela a vyrazila jsem domů. Tentokrát jsem se rozhodla se trochu přiblížit metrem a pak jsem ten kousek došla pěšky. Domů jsem dorazila do půl hodiny a zkusila jsem otevřít dveře ale neúspěšně. Rodiče už zamkli a já si nevzala klíče. Šla jsem tedy na zahradu s nadějí, že nechali otevřené aspoň zadní dveře do domu ale spatřila jsem Shawna. Byl na zahradě a uklízel věci, co tam byly poházené. Musela jsem s ním ještě mluvit, jestliže se chystal odjet.

"Jsi úplně mimo Shawne Petere Raule Mendesi" zavolala jsem na něj přes plot. Okamžitě se na mě podíval a čekal na má další slova. "Nechápu jak si mohl někdy říct, že zrovna tebe tu nechci" říkala jsem a postupně jsem se přibližovala k plotu. "Nenávidím tě a možná to je důvod proč mě to k tobě tak moc táhne Shawne" pokračovala jsem dál a on naslouchal každému mému slovu. "Čekala jsem na tebe pokaždé když si odešel, brečela pokaždé když jses zachoval jako zmetek, smála se pokaždé když jses ztrapnil a líbala tě pokaždé když jsem měla tu možnost" zvýšila jsem hlasitost svých slov.

On pomalými kroky šel k plotu také a v jeho očích se odráželo světlo z lamp. "Nikdy bych tomu nevěřila ale teď tu stojím a v hrudníku mě bolí představa, že by si mohl odejít a už se nevrátit" sdělovala jsem mu všechny svoje myšlenky a rozmýšlela se jakou řeknu jako další "a pokaždé když si mi ublížil jsem se bála, že je to naposled protože ačkoliv si mi vždycky ublížil hodně, zažila bych to klidně znovu pro to abych mohla strávit čas s tebou" dořekla jsem tuto větu a Shawn se prudce nadechl.

Oba jsme teď stáli u skleněného plotu a navzájem jsme si koukali do očí. "A Shawne já tě mi" nestihla jsem to doříct protože mě přerušil jiný hlas. "Shawny kde jsou...ehm ahoj, jsem Lauren" pozdravila mě ta dívka a já rychle zamrkala abych zahnala slzy.
"Jo já vím, jsem Emily" věnovala jsem jí falešný úsměv. "No Shawne já už půjdu jenom jsem se chtěla rozloučit" otočila jsem se k odchodu ale jeho hlas mě zastavil. "Ne já tě teď nenechám odejít!" Zavolal na mě a já se k němu otočila. "Shawne o co tu jde?" Zeptala se Lauren ale Shawn jí nebyl schopný odpovědět.

"Nic jenom jsem se šla rozloučit pokud se Shawn odstěhuje, jsem jenom jeho spolužačka ze školy" zalhala jsem a přála si odtud zmizet. "Ne Em já už nechci lhát" kroutil hlavou a podíval se na Lauren. "Záleží mi na ní víc než si myslíš Lauren a já..." Nedořekl to a jen svá slova polkl. "Měli jste spolu něco že ano?" Zeptala se ho a on se hluboce nadechl a vydechl. "Ano" přiznal a já nevěděla co dělat, jestli tam jenom stát nebo jít domů.

"To je dobrý Shawne, nebyli jsme spolu, já ti to nevyčítám hlavní je co je teď a co bude až se zase přistěhuješ" pohladila ho po rameni ale on jakoby zkameněl. Nechápala jsem nic. "Když já nevím co chci" vydechl a podíval se na mě, pak zpátky na ní. Ona jen nechápavě nakrčila obočí.

"Chci zpátky za rodiči a na místo kde jsem vyrostl ale...taky chci strašně jí" řekl a podíval se na mě " a občas mám pocit, že je to to jediný co v životě chci" hlesl a já zatajila dech.

thank u, next 😁❤️