Perfectly wrong for me

∆sixty seven∆

Ani nevím proč jsem to udělala... vždyť jsem mu sama říkala, ať si to rozmyslí. Spíš to je v tom, že jako první řekl, co by se stalo kdyby se rozhodl pro kariéru. Z očí se mi opět začaly linout slzy a já naprosto ignorovala Shawna, který se mi snažil dovolat. Z té únavy jsem stejně hned usnula.

Chata utekla od té chvíle tak rychle. Ani jsem se nenadála a už jsem nastupovala do auta, které se následně rozjelo směrem domů. Shawnovi jsem se neozvala a on to po asi sto hovorech a padesáti zprávách vzdal. Nevím proč jsem to udělala, ale teď jsem se cítila špatně. Zachovala jsem se sobecky...zase. Před ním bylo, možná ještě je to nejdůležitější rozhodnutí v životě a já mu ani trochu nepomohla.

Hned jak jsme zastavili před domem, rozeběhla jsem se do zahrady vedle. Zazvonila jsem na Shawnův barák a začala jsem si nervózně mnout prsty. Zazvonila jsem ještě jednou ale ani na to mi nikdo neotevřel. Hlavu jsem si unaveně složila do dlaní a opět jsem začala brečet.

Pak jsem uslyšela zámek a následně otevření dveří. Otevřel mi Shawn. Nebyl to ale Shawn jaký býval ještě před pár dny. Veliké kruhy pod očima, unavené oči jakoby nespal celé dny, vlasy zacuchané a tělo, které vypadalo, jakoby ho ani on sám nemohl unést.

"Shawne" zašeptala jsem a on se mi podíval do očí. V jeho očích ale nebylo nic. Žádná emoce, žádný cit. "Shawne moc mě to mrzí" přistoupila jsem k němu s brekem ale on ustoupil. "Já jsem tě potřeboval Em, potřeboval jsem pomoct, potřeboval jsem někoho, kdo by mě podpořil a řekl, že ať udělám cokoliv, všechno bude dobrý" říkal rozzlobeně ale v jeho unaveném podání to ani moc rozzlobené nebylo. "Já vím" rozbrečela jsem se. "Shawne já vím ale pro mě to bylo taky těžký, strašně těžký to slyšet, potřebovala jsem čas a vím, že to není omluva. Nemůžu ani říct jak moc mě to mrzí, prosím Shawne...miluju tě, prosím" rozbrečela jsem se naplno a nemohla jsem se mu ani podívat do očí.

"Je to sobecké ale" rozhoupala jsem mezi brekem k slovům, které jsem chtěla říct, "neopouštěj mě" podívala jsem se mu do očí a jeho oči se taky začaly plnit slanou vodou.

"Ale já už to přijal Em, už je pozdě" řekl a z očí mu začaly téct slzy. Ne to nemůže být pravda. V tu chvíli jakobych přestala dýchat. Nemyslela jsem na nic, jen na tu prudkou bolest v hrudníku. Najednou moje tělo zesláblo a já se začala skácet k zemi. Shawn ke mě rychle přiběhl a pomalu mě položil na zem.

"Ne, ne, ne, ne" opakovala jsem pořád dokola a brečela jsem mu do trička. On brečel semnou. "Já si myslel, že mě za to nenávidíš, že mě už nebudeš chtít vidět" brečel a hladil mě po vlasech. "Já to nezvládnu, já potřebuju tě, Shawne já...moc mě to mrzí" nemohla jsem se uklidnit.

"Pojď" vzal mě Shawn za ruku a poté mě odnesl dovnitř baráku. Pomalu mě položil do postele a sundal mi některé části oblečení aby se mi pohodlněji leželo. Poté si lehl ke mě a přitiskl se blíže k mému tělu. "Jak dlouho si nespal?" Zeptala jsem se rozklepaně. "Spal jsem...ale každý den jen tak 2 hodiny, bál jsem se, že tě už neuvidím" dopadla na mě jeho hřejivá slza a já se k němu natiskla blíž.

Pomalu jsem padala do temnoty a oči se mi začaly klížit k sobě. "Miluju tě" uslyšela jsem jako poslední, než jsem propadla spánku.