Random love - [Selena Gomez & Justin Bieber]

87

Z pohledu Seleny:

„Vážně si nemyslím, že je to dobrý nápad. Můžu si prostě jenom koupit těhotenský test," namítla jsem, upírajíc zrak na nemocniční budovu. Bála jsem se. Upřímně mi to přišlo nereálné, jako pouhá noční můra. Copak jsem si toho neprožila dost? To musím řešit ještě tohle? To s Justinem se prostě nemělo stát. Ani jeden z nás nedokázal správně uvažovat, byla to chyba; chyba, za kterou si zřejmě zasloužím být potrestaná tím nejhorším způsobem.

„Takhle to bude jistější," Nina se mě stále snažila přesvědčit. Najednou ani jí nebylo do smíchu, protože věděla, že tohle je skutečně vážná věc. Měla pravdu, a proto jsem nemohla protestovat. „Zavolám ti, až budu odcházet," slíbila jsem a lenivým tempem si odepnula pás. „Vážně tam nemám jít s tebou?" Ujišťovala se. To opravdu není dobrý nápad. Tak či tak; stejně bude první kdo se to dozví.

Záporně jsem pokroutila hlavou. „Běž na nákupy a něco mi dones," nuceně jsem se usmála. Bylo to jediné, čím jsem ji mohla odradit. Přestože bych si přála jít s ní a jen tak brouzdat po obchodech, bylo mi jasné, že mám v tuhle chvíli úplně jiné povinnosti. Nedovedu si ani představit, že bych musela obětovat svou svobodu a volnost.

„Něco k jídlu?" Jakmile to vyslovila, pochmurně jsem po ní švihla pohledem. Proč dělá unáhlené závěry? Nedovolím, aby se ze mě stala koule, protože nejsem těhotná. Nesmím být. „Ne," přecedila jsem skrz zaťaté zuby, „třeba něco na sebe."

Poté co mě objala a zasypala sladkými řečmi na povzbuzení, jsem se rozloučila. Vystoupila jsem z auta a čekala, až odjede, abych si byla jistá, že nezůstane a nebude špehovat za rohem. Když Nina vycouvala z parkoviště, váhavým krokem jsem se vydala do nemocnice.

Výtahem jsem vyjela do druhého patra, kde jsem se posadila v čekárně. Po mé pravici seděla žena středního věku a mé oči nenápadně ujížděli k jejímu baculatému břichu. Za nic na světě takhle nechci vypadat. Za pár let možná, ale v nejbližší době určitě ne.

„Bude to holčička,” oznámila, přestože jsem se jí na nic neptala. Jelikož jsem nevěděla, co říct, ústa se mi vytvarovala do malého kolečka. „S manželem se nemůžeme dočkat,” natěšeně si poposedla na židli a z očí jí sršelo štěstí.

Stále jsem ze sebe nedokázala dostat žádnou srozumitelnou větu, takže jsem jen chápavě přikývla. „Vlastně jsem to věděla už od začátku,” otočila se mým směrem, očividně ochotna začít se mnou vést konverzaci, o kterou jsem neměla zájem, „Říká se, že pohlaví dítěte je ovlivněno hlavně tím, jak moc se muž při sexu snaží. Můj manžel do toho dal opravdu všechno, vždycky jsme si přáli holčičku.” Zasněně obrátila ke stropu, kde její zrak spočíval dlouhou chvíli. Nechápavě jsem podívala na samé místo a připadala si jako blázen.

Neměla jsem ani nejmenší ponětí, co mi to vykládá. Znělo to jako naprostý nesmysl, protože kdyby to byla pravda, tak bych v tom případě musela čekat ty holčičky alespoň tři. Kriste, myslím, že z toho omdlím.

„V tom případě gratuluju,” falešně jsem se na ni usmála. Zřejmě si přes své nadšení mé odměřenosti ani nevšimla. „A co vy? Typuju vám tak... druhý měsíc?” Zakřenila se na mě, přičemž jsem se zachmuřila. „Já nejsem těhotná,” zasmála jsem se, ale když jsem si uvědomila, že mě pozoruje netečným pohledem, ihned jsem ztichla. Proč se taky nesměje?

„Jste si jistá?” S vážným pohledem nadzvedla obočí. „Ano, jsem,” potvrdila jsem jí to, ale bylo na ní dobře znát, že má stálé pochybnosti. Proč bych si tím neměla být jistá? Dobře, možná jsem to minulý měsíc nedostala, ale třeba jsem jen nemocná. Musí existovat nějaké vysvětlení.