Random love - [Selena Gomez & Justin Bieber]

67

Z pohledu Justina:

Celou noc jsem nespal, všechen čas jsem strávil s Alex bez ohledu na problémy, které můžou nastat. Nestaral jsem se o to, kolik je hodin, bylo mi to jedno. Užívali jsme si, pili a bavili se. Poznal jsem spoustu skvělých lidí, tedy aspoň mně se to tak zdálo, ale ve skutečnosti to bude jen banda dalších alkoholiků, kteří se o nic nezajímají.

Přestože jsem toho vypil opravdu hodně, pamatoval jsem si každý okamžik. Seděl jsem u baru a matně viděl, jak někteří stále tančí na parketě. Další neměli sílu na to, aby došli do pokojů, takže si pohodlně ustlali na zemi; včetně Alex. A pak jsem tu byl já; magor, co se pomalu znovu probouzí k životu a nemá dost odvahy na to, aby se vrátil nahoru do hotelového pokoje.

Přestal jsem pít už asi tak před dvěma hodinami, kdy se mi udělalo blbě, a vyzvracel jsem celý obsah svého žaludku. Pořád jsem cítil, jak se mi motá hlava a oční víčka se mi sama od sebe zavírala. Měl bych jít za Selenou a všechno jí vysvětlit. Ale nemůžu. Bojím se, že mě odmítne, což si právě teď nejspíš zasloužím.

Začal jsem si uvědomovat pár detailů z toho, co jsem za tu noc stihl udělat. Všude ve svých vzpomínkách jsem viděl pouze kolektiv opilých lidí a v ušních bubíncích stále slyším jejich hlasitý řev. Nejhorší je, že já jsem toho byl součástí.

Jak je možné, že jsem si nevzpomněl na Selenu? Slíbil jsem, že se hned vrátím a místo toho jsem nechal, aby mě Alex zatáhla do klubu. Nemůžu to házet na ni, protože si za to můžu sám. Jak jsem něco takového mohl vůbec dopustit? Dal jsem přednost jí před Sel, která se teď určitě může zbláznit strachy.

Během přemýšlení o celé noci se mi vybavily další vzpomínky. Jak to, že je pro mě tak těžké si vzpomenout, když se to všechno událo jen před pár hodinami? Když se mi před očima zobrazil obraz mě a Alex, která se na mě lepila, zapomněl jsem dýchat. Přestože mě šíleně bolela hlava, vybavil jsem si i všechno ostatní.

Líbala mě. Ta mrcha využila příležitosti a dokázala mě pod vlivem alkoholu ovládnout. Ihned jsem zpanikařil a postavil se ze stoličky, čímž jsem způsobil, že s hlasitým bouchnutím dopadla na zem. Cestou k východu jsem viděl rozmazaně a nohy se mi každou chvilkou motaly. Zaslechl jsem hlas barmana, jak se ptá, co má udělat s Alex. Nedokázal jsem ani odpovědět, jediné, na co jsem se soustředil, bylo, abych nespadl na zem.

Nečekal jsem na výtah a rovnou to bral po schodech. Na posledním schodu jsem zakopl a zůstal ležet na zemi. Všiml jsem si mobilu, který mi nejspíš musel vypadnout z kapsy. Vyčerpaně jsem zakňučel a natáhl se pro něj. S hlubokým nádechem jsem ho odemkl. Očekával jsem tucet nepřijatých hovorů, ale nic tam nebylo.

Pocítil jsem, jak mě zklamaně píchlo u srdce. Nebyl jsem si jistý, jestli mám být rád, anebo se naopak bát. Když jsem na displeji uviděl, že je půl šesté ráno, oči mi málem vypadly z důlků. Postavil jsem se a ignoroval neústupnou bolest hlavy. Došel jsem až ke dveřím, které jsem úspěšně odemkl.

Už jí nemůžu lhát. Nemám na to a navíc by to stejně poznala. Vypadám děsně, táhne to ze mě a k tomu všemu jsem byl pryč celou noc. Dveře jsem sice odemkl, ale na to, abych je mohl otevřít a vstoupit, jsem si musel dodávat odvahu.

Překročil jsem práh a odhodlaně nakoukl do místnosti. Tiše jsem za sebou zavřel dveře a chvilku postával na místě. Zřejmě bude spát, ale co jí řeknu, až se probudí? Za pravdu mě bude nenávidět, protože jí dojde, že jsem lhal. Co si to namlouvám? Došlo jí to už dávno. Která pracovní schůzka trvá celou noc? Vlastně se i divím, že mi na něco tak stupidního skočila.