Random love - [Selena Gomez & Justin Bieber]

71

Z pohledu Justina:

„Chyběla jsem ti?” zakřenila se a pevně mě stiskla ve své náruči. Bez odporování jsem si ji k sobě přivinul a vdechl do sebe její obvyklý parfém. Možná je být s někým dalším, koho mám upřímně rád, lepší varianta než zůstat sám a utápět se v myšlenkách.

Jelikož se odtáhla a znovu otevřela ústa, nestihl jsem ani odpovědět. „Já vím, že jo,” obrátila oči v sloup. Jindy bych se nad takovým jejím typickým gestem zasmál, ale zrovna teď jsem byl rád, že vůbec stojím na nohou.

Jakmile doputovala očima po celém mém těle a uvědomila si, že něco není v pořádku, její úsměv se vypařil. Chtěl jsem jí říct, ať to nedělá, protože její radost byla v tu chvíli jediné, co jsem potřeboval. Stiskl jsem rty do tenké čárky a i pitomec by si všiml, že se její výraz změnil ze šťastného v ustrašený. Nevím, jestli to bylo kvůli mým opuchlým očím, nebo kvůli nepořádku za mými zády, ale každopádně si nepřeju, aby měla starosti.

Něco uvnitř mě toužilo si ji k sobě znovu přivinout, takže jsem to udělal. Potřeboval jsem vědět, že nejsem sám, že je tady někdo, od koho se mi dostaví alespoň špetka pochopení za moje činy. Sice si to nezasloužím, ale už tak jsem na dně. Fotka mě, jak klečím na podlaze a nechávám emocím volný průběh, bude zítra ve všech novinách. Už mě nic nezachrání.

Pohladil jsem ji po jemných vlasech a zlehka přiložil rty na její pravé líce, přičemž dopadla na její pokožku jedna z mých slz. Udělala krůček vzad, aby mi zpříma viděla do tváře, a smutně se na mě podívala. Pomocí palců mi setřela zbytky slz. Proč nedělá to, co by udělala obvykle? Nepanikaří, a dokonce ani nekřičí.

„Hej, Fredo!” otočila se a zakřičela ven z otevřených dveří. Zaraženě jsem zamžikal. On je tady taky? Nevím, jestli mám být rád, že jsou tady oba, anebo se připravit na výskok z okna. Je mi jasné, jak moc Alfredovi záleží na Sel, takže mě pravděpodobně bude nenávidět. Pamatuju na jeho námitky na samém začátku našeho vztahu.

„Co je?” chodbou se nesla ozvěna Alfredova hlasu. Nejsem si jistý, ale podle mého byl nejspíš na úplně jiném patře. Není se čemu divit; oni dna spolu takhle na dálku komunikují pořád. „Popadni kufry a pojď sem, stěhujeme se!” zakřičela Tay tak hlasitě, až mi málem praskly ušní bubínky.

Ignorujíc to, že stojím naproti ní, mě obešla. „To snad není možný,” nevěřícně pokroutila hlavou a úspěšně překračovala nepořádek na zemi. Beze slova jsem se poškrábal na zátylku, stahujíc hlavu mezi ramena. „Zaplatili jsme si apartmán v nejvyšším patře a vy máte obyčejný pokoj, co vypadá stokrát líp.” Rozhodila rukama, zatímco já jsem na ni zaskočeně zíral. Myslel jsem, že přijdou na řadu její otázky a podobně, jenže ona se zajímá o to, na jak moc velkém luxusu si potrpí.

Otočil jsem se ke dveřím, odkud se ozvala rána, kterou způsobily kufry padající na zem. S Alfredem jsme se přivítali klasickým pozdravem, během kterého jeho oči spočívaly na mé tváři. Jestli přijde ještě někdo a bude na mě civět stejným způsobem, jako oni dva, vyletím z kůže.

„Ne, že by mi vadila vaše přítomnost, ale fakt si ty kufry nechcete radši nechat nahoře?” mezitím, co jsem mluvil, se oba posadili na malou pohovku v rohu místnosti a nohy si položily na - teď už zvednutý - malý stolek. „Nebuď labuť, Justine,” Taylor mávla nad mými slovy rukou. „Čtyři se sem v pohodě vejdeme.”

Nad její poznámkou jsem jí věnoval dotčený pohled, ale mnohem víc jsem se obával toho, jak jim co nejšetrněji vysvětlit, že jsme tu vlastně jen tři. Sklesle jsem si povzdechl a posadil se na židli. Bude lepší, když jim pravdu řeknu rovnou, nechci chodit kolem horké kaše nebo zapírat, protože by to mohlo dopadnout stejně jako se Selenou. Kdybych o ně dva měl přijít, zřejmě bych to nepřežil.