Random love - [Selena Gomez & Justin Bieber]

35

Z pohledu Justina:

Když jsem odcházel, sršela z ní radost a teď je najednou jako tělo bez duše. Možná je to tím, že se jí často mění nálada, což pochybuju. Jsem si jistý, že to zapříčil rozhovor, který vedla s tou dívkou. Podle mě byla milá, ale zdání může klamat. I když bych neřekl, že by byla schopna říct nebo udělat něco, co by dokázalo Sel vyvést z míry.

Jeli jsme v tichosti a já pořád čekal, až něco řekne. To ticho mi začínalo lézt na nervy. Nedokážu nic nedělat a bez jediného slova sledovat, jak se trápí. I když jsem se snažil soustředit na cestu, oči mi stále ujížděly na Sel, která ke mně byla otočená zády.

Zrychlil jsem a prudce zatočil doprava, kde jsem zastavil na kraji cesty, která vedla k benzínové pumpě. Koutkem oka jsem viděl, jak sebou Sel trhla a narovnala se. Jazykem jsem si navlhčil rty a posadil se tak, abych byl naproti ní.

„Sel,” promluvil jsem a čekal, až se na mě podívá. Hlasitě polkla a hlavu otočila víc směrem k okínku. Asi bych ji měl nechat a počkat, až mi to bude chtít říct sama. Nemůžu ji přece nutit, ale zároveň nemůžu jen tak sedět a pozorovat, jak se ničí.

„Co se stalo?” mluvil jsem tiše a opatrně jí uchopil bradu. Otočil jsem ji, ale díky slunečním brýlím, které měla na očích jsem nedokázal rozeznat, jak moc se trápí. Neřekl bych, že se přímo trápí, jen je neustále ponořená do svých myšlenek, které ji jednou pohltí a ona se z toho zblázní.

„Justine, prosím,” povzdychla si a lehce pokroutila hlavou, čímž mi dávala najevo, abych to přestal rozebírat. „Mám právo vědět, proč se takhle chováš.” naléhal jsem. „Jsem v pohodě.” pokrčila rameny a pokusila se o něco, co mělo nejspíš znamenat úsměv. „Ne, nejsi. O čem jste si povídaly?” samozřejmě jsem měl na mysli ten rozhovor, po kterém se začala topit ve svých myšlenkách. „Nechceš to vědět, věř mi.”

„Chci to vědět.” zavrčel jsem. Nechci na ní být zlý, ale vytáčí mě, že mi nevěří. Vím, že její důvěru si musím získat, ale jak, když mi k tomu nedává příležitost? Chci, aby mi řekla, co ji trápí. „Fajn.” zasyčela. „Když tolik toužíš po tom, abys to věděl, tak jsme si povídaly o nás. Respektive o tobě.” pokrčila rameny, jako by o nic nešlo, zatímco mě její odpověď trochu zaskočila. „O mně?” ujistil jsem se, že jsem dobře slyšel, což mi potvrdila kývnutím hlavy.

„A co přesně říkala?” zmateně jsem se poškrábal na zátylku. „Něco v tom smyslu, že pro tebe nejsem dost dobrá a že jednou budeš její.” uškrnula se. „Cituju: Justin si zaslouží někoho mnohem lepšího, ne? Opravdu ho chceš zatáhnout do svého života, ve kterém přichází o život neviní lidé? Nebylo by lepší, kdybys ukončila tenhle nesmyslný vztah a nechala Justina někomu, kdo si ho zaslouží?” snažila se napodobit její hlas, což jí šlo vážně dobře.

Jak mohla ta holka něco takovýho vůbec říct? Byla tak milá, hodná. Vím, že náš vztah byl pro mé fanynky jako rána pod pás, ale měli by vědět, že si zasloužím být šťastný. A díky Seleně se tak cítím. Měli by mé rozhodnutí respektovat a přát nám to. Nechci, aby se do Sel slovně navážely. Mluvila i se mnou, tak proč to neřekla mně? Jsem si jistý, že bych jí to dokázal něják vysvětlit.

Neuvědomil jsem si, že jsem dlouhou dobu mlčel, což Sel trochu znepokojilo. „Neptej se mě, proč jsem ti to nechtěla říct, jen jsem si prostě musela dát všechno v hlavě dokopy.” povzdychla si a rukama si mnula tvář.

„Co všechno?” zeptal jsem se nechápavě. Měla mi to říct hned a ne nad tím přemýšlet. Buhví, k jakýmu názoru se dopracovala. „Měla jsi mi to říct hned. Ta holka určitě nic z toho, co řekla nemyslela vážně. Nech to plavat.”