Random love - [Selena Gomez & Justin Bieber]

19

Z pohledu Seleny:

Zavřeli za sebou dveře a moje ruka instinktivně vystřelila ke sklenici, která byla položená na stolku. Dopadla na podlahu a roztříštěla se na stovky kousků. Říká se, že střepy přináší štěstí, tak proč já mám pořád takovou smůlu?

Znovu jsem se posadila a deku si přitáhla blíž k tělu. Když jsem zase spatřila ostré denní světlo, bylo to jiné, než v té místnosti, kde jsem byla. Zase se ve mně vytvořila kapka naděje. Znovu jsem začala doufat, že se to nikdy nestalo. Celou dobu, když jsme si povídali jsem myslela jen na jedno. Žije nebo ne? Nebála jsem se zeptat, bála jsem se odpovědi. A teď znám odpověď a je to přesný opak toho, v co jsem doufala.

Měla jsem to být já, ne on. To já jsem řídila to auto a kdybych si dávala větší pozor, nic z toho by se nemuselo stát. Je to moje vina a s tímhle pocitem, budu muset žít navždy.

Natáhla jsem se pro kapesník do kterého jsem se vysmrkala. Zoufale jsem se snažila zastavit slzy, ale nakonec jsem to vzdala. Poslední dobou se vzdávám moc rychle. Teď není řeč o slzách, ale o všem ostatním. Nikdy jsem se nevzdávala bez boje a když už, tak jsem od toho utekla. Ale teď nemám kam utéct a ani sílu na boj se životem. 

Ať už se děje cokoliv, vždycky se může stát něco horšího. To, že jsme se vybourali bylo hrozný. Když umřel Tom bylo to ještě horší. Ale nejhorší je to, že za to můžu já a nic z toho už nevrátím zpátky. Nikdy nedostanu šanci to napravit.

Ozvalo se ťukání na dveře a hned na to vstoupila do pokoje sestřička. Zarazila se, když uviděla na zemi střepy. Podívala se na mě pohledem, který neříkal nic dobrýho. Odvrátila jsem zrak a utřela si slzy z tváří.

„Co se tady stalo?” zeptala se. Pokrčila jsem rameny, čímž jsem jí dávala najevo, že nestojím o žádnou konverzaci. Beze slov mi změřila tlak a na stůl položila nějáké prášky proti bolesti. „Máte vysoký tlak.” nespokojeně zamrmlala. „Je potřeba, aby jste byla v klidu.”

Uklidila ten nepořádek a na stůl položila novou sklenici s vodou. Celý čas, kdy pobíhala po pokoji sem a tam jsem dělala, že tam nejsem. Vyhýbala jsem se jejímu pohledu a odmítala odpovídat na její stupidní otázky.

„Chvilku si pospěte a uvidíte, že vám to prospěje.” vzala všechny věci se kterýma přišla a odešla z pokoje. Podívala jsem se na dva prášky, které ležely na stolku. Odešla, aniž by se ujistila, že jsem si je vážně vzala. Otevřela jsem první šuplík a oba do něj hodila. Fyzická bolest je právě teď to, co mi nejvíc pomáhá nemyslet na tu psychickou.

Dalších pár hodin jsem jen tak ležela a nevnímala okolní svět. Zírala jsem do stropu a jelikož tady nejsou hodiny, tak jsem ani nevěděla kolik je. V těle jsem cítila neuvěřitelnou bolest. Začala mě bolet hlava a od únavy se mi zavíraly oční víčka.

Probudil mě hluk, který se nesl po celým pokoji. Rychle jsem otevřela oči a zmateně hleděla na Justina. „Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.” řekl a snažil se do pokoje dostat zbytek tašek. Naštvaně kopl do dveří, které se mu jako na schvál zavíraly.

Když se mu to konečně podařilo, spokojeně zavřel dveře a zrak přesunul na mě. „Asi nechceš abych tu byl, ale Taylor říkala, že tohle všechno budeš potřebovat.” rukou ukázal na přeplněné tašky. Nadzvihla jsem obočí, když to všechno začal vyndavat. Kosmetika, oblečení a hlavně jídlo. Právě proto, Taylor tolik miluju, moc dobře ví, že nesnáším nemocniční jídlo.

Vyndal z tašek zbytek oblečení a spodní prádlo, mezi kterým byly moje nejnovější krajkovaný tanga s podprsenkou. Ještě jsem to nikdy neměla na sobě, je to spíš na vážný romantický chvíle a myslím, že to ještě nějákou dobu nebudu potřebovat. 

Obočí mu vystřelilo nahoru a pobaveně se na mě díval. Spražila jsem ho pohledem a moje tváře nabraly červený odstín.

„Musím uznat, že máš dobrej vkus.” zakřenil se. „Dej to sem.” vytrhla jsem mu to z ruky a pěčlivě uložila do spodního šuplíku. Já tu Taylor zabiju.

Naskládal tam i zbytek a oblečení naházel do skříně. Dřív, než jsem ho stihla zastavit otevřel první šuplík, aby do něj mohl dát sušenky, ovoce a ostatní jídlo. Zarazil se, když si všiml prášků, které ležely na dně.

Vyndal je a s přísným pohledem se na mě díval. „Nejsou moje.” jednoduše jsem pokrčila rameny. „Vážně? Tak to bych je měl odnést a někomu je dát, ne?” zamračila jsem se, když jsem si uvědomila, že mě právě chytl do pasti. „Vím, že jsou tvoje.” řekl chytře. „Proč sis je nevzala? Víš, co by se mohlo stát? Opravdu si nemyslím, že bys tu chtěla strávit týden na víc.” mám pocit, že je horší než máma. Překroutila jsem očima a vzala si od něj prášky, které jsem hned zapila. „Tak vidíš, že to jde.” spokojeně se usmál a přisunul si k posteli židli.

Začal mluvit a vyptávat se, zatímco já jednoslovně odpovídala. Ale po chvilce jsem si uvědomila, že to není tak hrozný a navíc jsem mu vděčná, že nemá zapotřebí dokončit konverzaci, kterou jsme začali, než odešli.

„Kde jsou máma, Brian a Taylor?” zeptala jsem se. „Mandy a Brian si museli jít něco zařídít, takže to nechali na mě a Taylor. Jenže Taylor má teď spoustu práce s oznamováním pravdy. Dala mi tvoje věci a nechala to na mě.”  „S oznamováním pravdy?” nechápavě jsem smraštila obočí. „Nějákej kretén z bulváru si vymyslel, že ti zbývá poslední hodina života, tak to Taylor šla srovnat.” nad tímhle jsem se opravdu musela zasmát. Nebyl to takový ten úsměv od srdce, ale byl upřímný. „Říkám pravdu, svět pomalu začal šílet! Na každým rohu mě někdo zastavoval a ptal se, jestli je to pravda.” zasmál se spolu se mnou.

Vyndal z kapsy mobil a pustil se do čtení smsky. Neslyšela jsem zvuk, takže to má nejspíš na vibrace. „Musím jít, máma mě schání.” věnoval mi omluvný pohled a oblékl si bundu. „V pohodě.”

Nahl se ke mně, aby mě obejmul. Objetí jsem mu opětovala a přitiskla si ho víc k sobě. Byl tu sotva hodinu, ale i to mi pomohlo, abych se cítila líp. Myslím, že bylo lepší, že přišel sám. Naposled jsem nasála jeho vůni a on se odtáhl.

Po týdnu jsem opět prošla domovními dveřmi. Společně s mámou jsme si odložily a z kuchyně vyšli Taylor, Brian, Justin a Fredo. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na nápis 'Vítej doma, Sel.' 

„Chtěli jsme pozvat pár lidí, ale tvoje máma nám to vymluvila.” řekl Tay a jednou rukou mě objala. V tý druhý držela balónek, který pak přivázala ke všem ostatním. Věnovala jsem mámě děkovný pohled. Opravdu nestojím o oslavu, kde bude plno lidí, kteří budou říkat, jak s námi soucítí a podobný kecy.

Odložila jsem příbor na talíř, na kterém bylo jídlo, kterýho jsem se ani nedotkla. „Půjdu k sobě.” postavila jsem se ze židle a dřív, než stihl někdo cokoliv říct, byla jsem pryč.

Šla jsem po schodech nahoru a zastavila se u Tomova pokoje. Váhala jsem, ale nakonec jsem chytla do ruky kliku a pomalu je otevřela. Nadechla jsem se a vstoupila. Nic se nezměnilo. Všechny věci tu nechali. Prstem jsem přešla po video hrách a nakonec se posadila na postel.

Ozvalo se ťukání a já trhla hlavou směrem ke dveřím, kde stála Taylor. „Neměla bys tu být.” zamrmlala a sedla si vedle mě. „Proč?”  „I já jsem tu byla a nakonec jsem odsud vyběhla s pláčem.” přiznala a já chápavě kývla hlavou. „Chybí mi.” zašeptala jsem se zlomeným hlasem a pocítila slzu, která mi stékala po tváři. „Mě taky.” řekla smutně. Silně mě objala a já si kolem ní obmotala ruce. Zadržovala jsem vzlyky, které jsem se zebe potřebovala dostat.

„Nemůžu tu být.” potroutila hlavou se zaslzenýma očima. „Nechci do toho zase spadnout. Znovu už ne.”  přikývla jsem a povolila stisk. Vymanila se z mýho objetí a postavila se. Naposled mi stiskla ruku a odešla.

Nechala mě tam samotnou. Samotnou v jeho pokoji. Vím, že s pomocí ostatních se z toho jednou dostanu, ale pořád tu bude něco, co mi bude bránit jít dál.

Vzpomínky.