Random love - [Selena Gomez & Justin Bieber]

10

Z pohledu Seleny :

Zrak z mých očí nasměroval na rty. Znervózněla jsem, ale nemohla jsem se odtrhnout. Jeho oči mě přímo hypnotizovaly. Nechtěla jsem, ale nemohla jsem si pomoct. Podívala jsem se na jeho narůžovělé rty a on si je špičkou jazyka navlhčil.

Začal se ke mně přiblližovat a naše obličeje byly víc a víc u sebe. Proboha, co to dělá? 'Zastav ho! Seleno, zastav ho!' křičel hlas v mé hlavě a já se snažila ho ignorovat. 'Seleno no tak! Snáš ho jen krátkou dobu, nevíš čeho všeho je schopný. Ublíží ti. Ublíží ti stejně, jako to udělal Nick!'

Ublíží mi. Tak moc bych chtěla ochutnat jeho perfektní rty, ale nejde to. Aspoň ne v nejbližší době. Jsem jeden z těch typů, kteří se snadno zamilují. Skoro celý rok jsem odolávala a rozhodně nenechám kluka, kterého znám sotva týden aby nade mnou měl takovou moc. Připadá mi, jako bych ho znala celý život a nerada bych zkazila ten kamarádský vztah mezi námi.

Přibližoval se pomalu a oba dva jsme z těžka dýchali. Jeho lehce pootevřené rty mě lákaly víc, než cokoli jiného. Ucítila jsem jeho teplý dech na svých rtech a nasucho jsem polkla.

"Nemůžu." vydechla jsem a uhla pohledem. "Proč ne?" řekl tiše a vrátil se zpět do původní pozice. "Prostě to nejde.. Promiň." zašeptala jsem. Cítila jsem se hrozně. Jako tenkrát na základce, když jsem se bála líbat s klukem. Vlastně jsem za to ani nemohla, pořád jsem si myslela, že to neumím, ale nakonec to přišlo samo. "Ne, ty promiň. Neměl jsem na tebe tlačit.. Jsem pitomec." silně si zatáhl za konečky vlasů a ruce svěsil zpět k tělu. "Nejsi.. Takže to nechápe být, dobře?"  "Dobře."

Vrátili jsme se zpět a opět si sedli na deku. Přeju si, aby nás už našli. Hlavou jsem se opřela o strom a přemýšlela, jak přerušit to trapný ticho. Začíná se stmívat, takže už bude nejspíš večer. Uteklo to celkem rychle. "Justine?" otočila jsem se. Hlavu měl sklopenou a vypadalo to, že jsem ho vyrušila z přemýšlění. "Hm"? nevěnoval mi ani pohled, což mě trochu mrzelo. Nemůže mi to přece vyčítat. Možná jsem se v něm přece jen spletla. "Zlobíš se?" snažila jsem se navázat oční kontakt, ale nevyšlo mi to. Pár minut bylo nesnesitelný ticho až jsem si začala myslet, že je vážně naštvaný. "Jo, ale na sebe."   "Na sebe?" nechápavě jsem pokrčila obočí. "Ty to nechápeš viď?" falešně se usmál a konečně se na mě podíval.

Popravdě? Ne, nechápu nic, co se za posledních pár hodin stalo. Napřed jsme ztroskotali na ostrově, pak jsme si v klidu povídali a nakonec jsme se málem líbali. Neříkám, že jsem to nechtěla, ale to, že mám pocit jako bych ho znala věčnost ještě neznamená, že mu tolik věřím. Nemůžu si nechat znovu ublížit. Tentokrát bych to už nezvládla.

"A co mám chápat?" zeptala jsem se nepochopitelně a zároveň opatrně. "Nech to plavat." pokroutil hlavou a něco hledal v tašce. Vytáhl z ní mobil a přešel ke stromu. "Počkej." chytla jsem ho za zápěstí a donutila ho, aby se na mě podíval. "Chci to vědět." řekla jsem a on si povzdychl. "Prostě na to zapomeneme a nikomu o tom nebudeme říkat." zavrčel. "Tak o tohle ti jde? Nechceš, aby se někdo dozvěděl, že jsem odmítla? Bojíš se, že se zesměšníš?" nevěřícně jsem pokroutila hlavou. "Co? Ne, ale sama si řekla, že to necháme být." jeho hlas byl o něco milejší a musím říct, že mě dostal. Řekla jsem to. "A nebojím se, že se zesměšním, protože když budu chtít, budu to zkoušet znovu a znovu, až nakonec podlehneš." Přesvědčeně mi očima bloudil po tváři. To bylo poprvé, co jsem nevěděla co odpovědět. "Došli ti slova?" zasmál se. "Egoisto." odfrkla jsem a pustila mu zápěstí.

"Mám ho!" zakřičel na mě Justin ze stromu. Má ho?! Okamžitě jsem vyskočila na nohy a postavila se pod strom. "Máš ho? Máš signál?" zakřičela jsem s radostí a poskakovala na místě. "Jo a-- do prdele!" jeho křik se nesl snad po celým ostrově. "Co se dějě?"  "Ztratil jsem ho, to je to, co se děje!" zaklel a za chvilku stál vedle mě. "Bolí me ruce." řekl a mnul si zápěstí. Co teď? Byli jsme tak blízko! Stačil kousíček - nebo spíš, aby ten debilní signál vydržel o minutu déle, a mohli jsme být z tohodle blbýho ostrova pryč!

"Fajn, tak teď já." rozhodla jsem a vzala si od něj mobil. "Jseš si tím jistá?"  "Pochybuješ o mně? Neboj, nebude to poprvý, co polezu na strom." mrkla jsem na něj a chytla se větve.

"Tak jak to jde?" zeptal se Justin. Po očku jsem se koukla dolů a trochu se mi zamotala hlava. "Nedívej se dolů, hlavně se nedívej dolů" tiše jsem se napomínala. "Počkej? Jo! M--" nestihla jsem to doříct a jediný na co jsem se zmohla byl křik. Podklouzla mi noha a  já padala bezmocně dolů.

Dopadla jsem, ale nezdálo se mi to jako zem. To už jsem v nebi? Opatrně jsem otevřela oči a porozhlédla se. "Hele, jsem v pohodě." řekla jsem vesele. "Justine? Justine, kde jsi?"  "Tady!" zakřičel a donutil mě postavit se. "Máš štěstí, že jseš tak lehká, jinak bys mě zalehla!" řekl trochu uraženě a oprašoval se. "Ahá, tak proto se mi to něják nezdálo. Ale jsi milý, že ses tam postavil." přátelsky jsem ho bouchla do ramena a sehla se pro mobil. "Co? Vůbec jsem to neplánoval, to tys na mě zničehonic skočila!" nevěřícně na mě vykulil oči a já se musela zasmát.

Zkoušeli jsme to znovu a znovu, ale všechno zbytečně. Signál jako by se vypařil. Zničení a unavení jsme se sesunuli k zemi.  Justin popadl láhev s vodou a odpil si. Podal mi jí a já udělal to samé. Kéž by tohle všechno už skončilo.

Celý ostrov pohltila tma a začalo mrznout. Rychle jsem na sebe navlékla Justinovo mikinu a přišoupla se k němu. Nebyla jsem si jistá, jestli usnu. Vůbec bych se nedivila, kdyby nás něco chtělo sežrat. Ruku přehodil kolem mých ramen a mně to dodávalo pocit bezpečí. "Dobrou." zašeptal. "Dobrou noc."

'Co asi teďka všichni dělají? Hledaní nás? Mají o nás strach?...' hlavou se mi honilo nekonečně mnoho otázek, na které jsem si nedokázala odpovědět. Ale jedna mi vrtala hlavou ze všech nejvíc.

Najdou nás vůbec?

 

- Doufám, že se vám část líbila a komenty prosím. Ať vím na čem jsem..:)