Random love - [Selena Gomez & Justin Bieber]

82

Z pohledu Seleny:

Uběhl další týden a já jsem si konečně našla čas, abych se před světem opět ukázala jako Becky. Všichni měli nespočet otázek ohledně toho, kde se celou tu dobu skrývala. Jelikož jsem neměla na výběr, řekla jsem tu nejvěrohodnější lež, která spočívá v tom, že jsem musela vydat další novou píseň. Sice to byla dřina, ale na druhou stranu jsem je alespoň umlčela.

Co se týče druhého kola charitativní akce, tak jsme se s Justinem stali vítězi. Nejenže jsme obdrželi spoustu kladných komentářů na náš cover, ale taky jsme dostali možnost předat výhru osobně na pomoc dětem. V tu chvíli jsem se cítila naprosto spokojeně. Při pohledu na všechny ty šťastné výrazy jsem na nás mohla být právem hrdá.

Jenže všechno hezké jednou končí. Přišel čas, abychom se znovu odloučili a každý šel svou cestou. Marně jsem se pokoušela do další fáze svého života vykročit pravou nohou, ale při každé volné chvilce ho mám před očima. Nerozumím tomu, proč se mi tohle děje, protože jsem byla přesvědčená, že jsem připravena pohnout se dál. To já jsem ta, kdo to skončil, tak proč ho prostě nedokážu pustit z hlavy? Tenhle pocit nevědomosti mě ubíjí. Jako bych jenom prostě čekala na další vhodnou příležitost, kdy bychom spolu opět mohli trávit čas.

Myslím, že jsme oba počítali s tím, že můžeme zůstat přáteli, ale k čemu by to bylo? Není to tak, že bych o to nestála, ale jak bychom dokázali být ve vzájemné přítomnosti a předstírat nezájem o toho druhého? Šílím, když je v nebezpečné blízkosti a každá část mého těla zoufale touží po jeho dotycích.

„Tak co myslíš?" Z proudu myšlenek mě vytrhl Ninin hlas. Trhla jsem hlavou jejím směrem, dívajíc se na ni nechápavým pohledem. Dočista jsem zapomněla na její přítomnost. Poněvadž se poslední dobou cítím dost podrážděně, není to poprvé, co jsem ji přestala vnímat.

S úpěnlivým povzdechem sebou hodila do křesla a do rukou popadla můj mobil, který ležel na malém konferenčním stolku. „Už mu konečně zavolej,"

Přestože jsem moc dobře věděla, o čem je řeč, zabedněně jsem předstírala zmatení. „Komu?" Svraštila jsem obočí, ovšem jakmile mě přísně probodla pohledem, raději jsem odvrátila zrak. „Děláš si srandu? Celý dny jsi myšlenkami úplně mimo a není s tebou žádná řeč," postěžovala si, „tohle nejsi ty."

„Tak co mám dělat?" Z mého hlasu sálala zoufalost. Nemůžu se s ním vidět, protože pak bych se nedokázala ovládnout a udělala něco stupidního. Zvykám si na to, že už není můj a já nejsem jeho. Dokonce jsem rozdýchala fakt, že se rozhodl nechat si svou tanečnici Alex. Ze začátku jsem si myslela, že ji vyhodí, ale jak se zdá, její přítomnost mu nevadí. Nevím, jestli v tom mám hledat něco víc, ale co vím, je že kdybych ji potkala třeba i jen tak na ulici, pravděpodobně bych jí vydrápala oči.

„Zavolat mu," řekla Nina, jako by to bylo skutečně tak snadné. Možná, že je. Třeba v tom jenom hledám háčky, které ani neexistují. „Dřív jsi byla zásadně proti," poznamenala jsem a vzpomněla si, jak hnusně o Justinovi mluvila. „Jenže to jsem nevěděla, že bez něj budeš tak moc v prdeli," zvyšujíc hlas rozhodila rukama. Zaskočeně jsem vstřebávala její slova. Přehání, jsem v pohodě.

„Myslím to vážně, potřebuješ ho.” Pokračovala, zatímco se naklonila pro balíček gumových medvídků a nacpala si jich do úst plnou hrst. „Nepotřebuju,” zasyčela jsem a byla nekompromisně proti tomu, co řekla. Snažím se začít nový život, jenom je to všechno moc čerstvé. „Děláš, jako bych na něm byla dočista závislá.”

Usmála se s plnou pusou, takže z toho vznikl jakýsi úšklebek. Hned jsem věděla, co se jí hodí hlavou, na což jsem jí věnovala pobouřený výraz. „Prostě si musíš přiznat, že po něm každá část tvého těla touží,” pokrčila rameny. Bylo vidět, že s něčím takovým nemá žádné zkušenosti, protože jednala naprosto neokázale. Žije svobodný život, několikrát do týdne chodí na večírky a s kluky se zahazuje jen tak pro zábavu. Není zvyklá na opravdové vztahy, tak jak od ní můžu očekávat inteligentní radu?