Random love - [Selena Gomez & Justin Bieber]

55

Při pohledu Seleny si pusťte písničku od Christiny Perri - A Thousand Years a když skončí, přehrajte si ji znovu :D Jen tak pro lepší atmosféru při čtení. :)

 

Z pohledu Justina:

Mykl jsem hlavou směrem ke dveřím, čímž jsem dal Lucy najevo, že může odejít. Věnovala mi pochybovačný pohled a pomalým krokem se vzdálila. Uchopil jsem Seleniny vlasy tak, jako to dělala Lucy a jemně po nich přejížděl rukama.

Znovu se ozval zvuk, který oznamoval, že přichází další várka zvratků. Sel se opět nahnula nad záchodovou mísu a všechno ze sebe vyklopila. Vlastně ani nevím, co to všechno znamená, protože myslím, že od včerejška ani nic nejedla. V tuhle chvíli bych se měl cítit jako šťastný člověk, protože jsem jeden z mála, kdo dokáže ustát něco tak nechutného. Jak se zdá, tak dokonce i Sel blinká už jen z toho, že jí je špatně při pohledu na to, co včera jedla.

Natáhla se a spláchla, zatímco jsem ji pomáhal postavit se na nohy. Pomalu jsem ji přidržoval a ruce měl položené na jejích bocích. Neustála to a její tělo, které bylo pro tuto chvíli víceméně vyčerpané, se samo od sebe sesypalo do mé náruče.

Pevně jsem ji držel, ale ona se místo toho posadila na zem a zády se opřela o studenou zeď. Nevěděl jsem, co bych měl dělat, a tak jsem si sedl vedle ní a jednu ruku jí přehodil přes ramena. Hlavou se zlehka opírala o tu mou.

„Je mi hrozně špatně, Justine,” vydechla a se zavřenýma očima vdechovala mou vůni. Její vyčerpaný hlas doprovázený zničeným tónem, mě ujistil o tom, že na tom vážně není dobře. Pozoroval jsem její hruď, která se rapidně zdvihala. „Přinesu ti prášek,” oznámil jsem a chtěl se zvednout, ale její ruka tahající za mé tričko mě zastavila.

„Sel, vážně tady nemůžeme jenom tak sedět a čekat, až ti bude líp,” řekl jsem odměřeně a postavil se. Pomalu jsem jí pomohl, aby mohla opřít svou hlavu o zeď bez toho, aniž by si ublížila. „Hned tu budu.” zašeptal jsem, na což němě kývla hlavou.

Běžel jsem do kuchyně, odkud jsem vytáhl modrou krabičku a z ní jeden prášek. Ani jsem se nepodíval, na co to vlastně je a doufal, že to bude ono. Vyběhl jsem z místnosti a udýchaný jsem se zastavil až v koupelně.

Popadl jsem lahev s čistou vodou, kterou nejspíš přinesla Lucy a i s práškem jsem se znovu posadil vedle ní. Otevřela oči a několikrát slabě zamrkala. Odšrouboval jsem víčko a podal jí prášek. Rukou, která se jí třásla, si ho vložila do úst a převzala otevřenou vodu. Přidržoval jsem jí lahev u úst, protože jsem si byl jistý, že by ji během pěti vteřin upustila.

„Lepší?” zeptal jsem se s nadějí a zavřenou lahev položil na zem. Chvilku byla tiše, jako by se ptala sama sebe na mou otázku. „Lepší,” potvrdila s lehkým úsměvem, který se jen zdaleka podobal tomu pravému. „Musíme se vrátit a pomoct ostatním,” povzdechla si a rukama se zapřela o zeď, aby se mohla bez problému postavit.

„Blázníš?” nevěřícně jsem zvýšil hlas. „Ještě před pěti minutami jsi se sotva mohla nadechnout,”

„Nepřeháněj,” tiše se zasmála, avšak smích hned po několika sekundách přešel. To je přesně to, o čem mluvím. Myslí si, že může zvládnout všechno, ale ani ona není nějaký stroj na baterky. „Jestli nechceš, aby se ti udělalo znovu špatně, tak si půjdeš lehnout do postele,” řekl jsem přísně a bez okolků.

 „To udělám, až si budu jistá, co tam Fredo s Taylor dělali,” zamumlala a na tváři udělala znechucenou grimasu. Když jsem si představil všechno, co se mohlo skutečně stát, napodobil jsem její výraz. „Tak tě odvezu ke mně,” rozhodl jsem a byl připraven odejít.