Random love - [Selena Gomez & Justin Bieber]

65

Z pohledu Seleny:

Po obědě s Justinem jsme se dohodli, že se převlékneme a půjdeme na pláž. Řekla jsem mu, aby na mě počkal v pokoji, protože jsem očima zběsile hledala Ricka. Jak dlouho asi trvá nechat vyvolat fotografie? S námitkami nakonec souhlasil a já jsem vytáhla z kapsy vizitku s Rickovým číslem, kterou jsem našla v pokoji na nočním stolku.

Ve vstupní hale jsem ho vytočila a netrpělivě čekala, až přijme hovor. Nezvedal to ani po čtvrtém vyzvánění, což mě přimělo trochu pochybovat. Doufám, že se na mě nevybodl, jinak budu v pěkné kaši.

„Slečno Gomezová!” zakřičel někdo za mými zády. Otočila jsem na patě směrem k hlavním dveřím hotelu, odkud Rick vybíhal. „Konečně,” postěžovala jsem si. „kde jste tak dlouho byl?”

„Omlouvám se, měl jsem menší trable,” věnoval mi omluvný pohled a předal mi obálku. Lidé kolem se na nás začali dívat, jako bychom si předávali tajnou zásilku, ve které jsou peníze, nad čímž jsem musela protočit očima. „Jaké trable?” zmateně jsem svraštila obočí. „Volala jsem vám,”

Hned, co jsem to dořekla, si z kapky u saka vytáhl mobil. Odemkl ho a následovně si hlasitě povzdechl. „Měl jsem vypnuté tóny,” oznámil. „a co se týče těch trablí; budete mi věřit, když vám řeknu, že jsem tohle dělal poprvé?” stydlivě semkl rty. Vlastně se tomu ani moc nedivím, kolik lidí denně po něm ani tak chce takovou věc? „Mrzí mě, že jsem vás dostala do takové situace.” Omluvila jsem se, ale přesto mi cukaly koutky úst. Všiml si toho a za malou chvilku jsme oba vybuchli do nekontrolovaného smíchu.

„Budu muset jít. Děkuju za ty fotky,” usmála jsem se. „Rádo se stalo.” Úsměv mi opětoval a zakýval hlavou na rozloučenou. Dívala jsem se za ním, dokud nevyšel ven, a pak se vydala k výtahu.

Jakmile jsem se dostala do pokoje, uviděla jsem Justina, jak stojí před zrcadlem a zkoumá svůj obličej. Jelikož byl zaneprázdněný, měla jsem dostatek času skrýt obálku do skříně mezi své oblečení. Vytáhla jsem si černé bikiny a síťované tričko. Položila jsem to na postel a šla za Justinem, který se nesouhlasně mračil na svůj odraz v zrcadle.

„Justine?” pobaveně jsem ho oslovila, abych upoutala jeho pozornost. Trhl sebou, jako by si až teď uvědomil, že není sám. „Jak dlouho tam stojíš?” zachmuřil se a aniž by se otočil, upíral na mě svůj pohled v zrcadle. „Asi tak patnáct minut?” nevinně jsem pokrčila rameny, na což zalapal po dechu. „Cože?!”

„Klid, teď jsem přišla,” uklidnila jsem ho. „Co máš na té tváři, že na sebe koukáš tak zděšeně?” nechápavě jsem k němu přešla a jemně uchopila jeho tvář do dlaní. Zakňučel a uhýbal pohledem.

Sjížděla jsem očima jeho obličej, ale nic neobvyklého jsem nenašla. „Počkat,” zamumlala jsem si víceméně sama pro sebe. „to je beďar?” zasmála jsem se. Dotčeně sundal mé ruce ze své tváře, takže jsem to brala jako jeho hlavní problém, který se tu snažil několik minut vyřešit. „Vidíš, ne?” podrážděně si ho promnul mezi prsty.

Se zákeřným pohledem jsem v sobě dusila smích. „Na někoho holt přichází puberta o něco později.” Ušklíbla jsem se. Zvedl ke mně zrak a odfrkl. Jakmile do mě zabodl pichlavý pohled, všechen smích mě přešel. Čekala jsem, abych se ujistila, jestli tu uraženost jenom hraje, ale poté, co se mě rozhodl ignorovat, mi přešel mráz po zádech.

„No tak, dělala jsem si legraci,” přívětivě jsem se usmála, avšak marně. „Je to jen malý pupínek, za pár dní bude pryč.”

Vzala jsem mu z rukou mé kapesní zrcátko, které ještě předtím leželo na nočním stolku, a posadila se vedle něj na postel. Jelikož ke mně seděl otočený zády, zezadu jsem ho objala. Vdechovala jsem jeho vůni a pocítila, jak se pomalu začíná uvolňovat. Nemůžu uvěřit, že ho dokázala rozhodit taková malichernost.