Random love - [Selena Gomez & Justin Bieber]

72

Z pohledu Seleny:

Čas ubíhal a mě trvalo několik týdnů, než jsem se dokázala postavit na vlastní nohy. Odmítala jsem návštěvy, telefonáty i pohovory. Nestála jsem o ničí přítomnost, a i když do trvalo, dokonce i máma pochopila, že by mohla stát před dveřmi klidně i měsíc, aniž bych jí přišla otevřít. Jediné, co jsem chtěla, bylo být osamotě.

Zvykla jsem si na izolovaný pocit samoty. Ani ten největší kelímek zmrzliny nebo čokoládové sušenky mě nepřiměly projevit zájem. Jako bych existovala jenom já a jedna jediná místnost, kterou byl můj pokoj. Neopustila jsem ho třeba i tři dny v kuse, bylo mi to jedno. Je to doba, co jsem naposledy jedla nebo vypila víc než jeden lok vody, ale tak nějak jsem nic nevnímala. Hlad a kručení v žaludku jsem ignorovala tak dlouho, dokud to prostě neodeznělo.

Zatímco se novináři utábořili za plotem od zahrady, já jsem trávila dny schoulená v dekách. Ležela jsem namáčknutá v rohu postele a nestarala se o nic z toho, co se dělo tam venku. Později mě přešel i pláč, ale ta ukrutná bolest stále zůstávala. Chtěla jsem být silná. Neměla jsem dopustit, aby se něco takového stalo, ale emoce mě po příchodu domů doslova pohltily. Nechala jsem se jimi ovládat a to mě každou sekundou ničilo.

Předminulou noc se celým městem prohnala strašlivá bouře, díky které se mi v pokoji samovolně otevřela okna. Mezitím, co na podlahu dopadávaly obří kapky deště, jsem seděla na kraji postele a za přítomnosti blesků pozorovala svou pokožku na rukách, kde se objevovala husí kůže. Třásla jsem se zimou, a přitom jsem si to vůbec neuvědomovala. Všechna na psychická bolest mě donutila přestat cítit.

Bylo to něco jako poslední kapka. I když to část mě odmítala, věděla jsem, že je načase se probrat. Nemohla jsem jen tak nečinně čekat, až se ze mě stane cvok. Přemohla jsem se a dostala se pryč z pokoje dolů do kuchyně, abych si udělala horké kakao. Později jsem proseděla několik hodin u okna se šálkem v ruce. Nic jsem nedělala, nehýbala jsem se. Jenom jsem měla chuť se vypařit jako pára na hrncem a zbavit se utrpení.

Právě teď jsem na cestě ven. Není to tak, že by dny, ve kterých šel můj život ke dnu, skončily, ale nějak jsem začít musela. Trvalo mi celou věčnost, než jsem se aspoň z poloviny dala do kupy. Mastné vlasy jsem si musela umýt nejméně třikrát a kruhy pod očima jsem se ani nesnažila zamaskovat korektorem.

Přestože pro mě bylo rozhodnutí jít ven na čerstvý vzduch velký pokrok, můj žaludek zůstával prázdný. Neměla jsem na jídlo ani pomyšlení a na přítomnost někoho dalšího už vůbec. Svým způsobem mě mrzelo, že jsem odmítala všechny, co se mi snažili pomoct. Mobil mi zvonil každou chvilku a pokaždé na něm svítilo jiné jméno.

Jelikož jsem vyšla ven zadním vchodem, dostala jsem se ke svému autu nepozorovaně. Nasedla jsem do něj a nastartovala. Samozřejmě jsem nemohla ovlivnit zvuk motoru, takže se novináři před domem okamžitě hnali mým směrem. Byla jsem připravena klidně i někoho z nich srazit, ale k mému štěstí jsem byla pryč dřív, než ke mně stačili přiběhnout.

Projížděla jsem ulicemi tak dlouho, dokud jsem nakonec nezastavila na známém místě. Neměla jsem ani ponětí, jak jsem se ocitla zrovna tam, ale přesto jsem se nechystala odejít. Nechala jsem auto na kraji cesty a dala se do kroku. Byla jsem slabá od nedostatku příjmu potravy, takže jsem sebou chvilkami kolísala nebo viděla rozmazaně.

Je to ironické, když si uvědomím, že mě zničil zrovna vztah, který jsem považovala za to nejlepší, co se mi kdy stalo. Justin se má vrátit už zítra a já se obávám toho, co si pomyslí, až se dozví, jak jsem sama se sebou posledních pár dní zacházela. Myslel, že chci být na nějaký čas bez něj, abych se dala do pořádku, zatímco já mám v hlavě ještě větší zmatek. Nevím, jak budu moct znovu fungovat, tak jako dřív, ale teď se tím nechci zatěžovat. Mám pocit, že už nikdy nebudu v pořádku.