Random love - [Selena Gomez & Justin Bieber]

Epilog

*Náhled do budoucna - z pohledu Seleny:

„Mami,” po mém boku se ozýval tenký hlásek mého čtyřletého syna, „maminko, podívej!” Tahajíc za můj rukáv mě přiměl otočit k němu hlavu. Svým malým prstíkem ukazoval naproti přes stůl, kde seděla Taylor. Při pohledu na to, jak si s naštváním utírala obličej celý od šlehačky, jsem se zasmála.

„To není žádná sranda!” Dotčeně mě okřikla, přičemž jsem se marně pokoušela zadržovat smích. „Víš, kolik času mi zabralo líčení?” Osočila se na Alfreda, který se smíchy málem skácel pod stůl. Jen pro pobavení jí zapatlal obličej šlehačkou z narozeninového dortu malého Chrise.

Tohle jejich vzájemné provokování se táhne už po celou věčnost. Nám všem trvalo roky, než jsme konečně pochopili, že je tohle jejich způsob, jak si vyjádřit lásku. Ano, opravdu je to tak. Přestože oba předstírají, jak moc ho ten druhý štve, nepřežili by odděleně ani týden. Nemůžou bez sebe být, stejně jako den nemůže existovat bez noci. Jsou jako Jin a Jang.

„Přesně hodinu, dvaadvacet minut a pět sekund. Počítal jsem to,” Alfredo se ušklíbl, na což Justinovi vedle mě zacukaly koutky úst. Taylor pohrdavě odfrkla, neschopna jediného slova. „Nesnáším tě,” prohlásila umanutě a uraženě si založila ruce na hrudi. „Zbožňuješ mě,” Fredo ji opravil se stoprocentní jistotou v hlase.

„No tak, přece se na mě nebudeš zlobit,” nevinně hlesl, stírajíc jí pomocí prstů šlehačku z úst. Neuběhla ani minuta a ve vzduchu už byla cítit jejich dychtivá touha. S Justinem jsme po sobě hodili váhavé pohledy plné očekávání.

Za malý okamžik už na sobě byli přilepení, osahávajíc jeden toho druhého. To snad ne. „Chrisi, broučku, běž k tatínkovi,” pokynula jsem mu, a on si poté vylezl k Justinovi na klín. Jelikož se nepřestával pobaveně křenit, Justin mu zakryl oči dlaní. „Strýček Alfredo a teta Taylor jsou do sebe blázni.” Pošeptal mu ta slova tiše do ouška, nad čímž jsem se musela uchechtnout.

„Ehm, lidi?” Odkašlala jsem si, abych upoutala jejich pozornost. Poněvadž se zdálo, že přistáli na jiné planetě a nejsou při smyslech, rozhodla jsem se je zastavit. „My jsme pořád tady,”

Taylor se šokovaně odtáhla, upírajíc na mě vyjevený pohled. „Promiň, nechala jsem se unést.” Rukama si přejela po hořících tvářích, zatímco Alfredo se jen potutelně usmíval.

„Tak kdo si dá dezert?” Justin tázavě nadzvedl obočí, čímž prakticky zachránil situaci. Vydali jsme ze sebe souhlasné mumlání a on vzápětí mávl rukou na číšníka. Ten chápavě kývl hlavou a za okamžik už jsme před sebou všichni měli mléčné poháry. Jako bonus každý dostal koláček štěstí, do kterého jsme se s nadšením pustili.

Taylor z něj rychlostí blesku vytáhla malý papírek. „Sdílej své štěstí s ostatními,” pečlivě přečetla text, „nuda.” Překroutila nad tím očima, nabírajíc si na lžičku vanilkovou zmrzlinu. „Teď já,” těšíc se z takové maličkosti jsem byla připravena zlomit svůj neobvykle velký koláček napůl.

Zatímco Alfredo s Taylor trpělivě čekali a malý Chris uždiboval ze svého poháru, Justin se nervózně napřímil. „Nejde to,” stěžujíc si jsem dál zápasila s těstem tvrdým jako kámen. Když jsem ho konečně zdolala, žádný papírek tam na mě nečekal. Místo toho z něj cosi vypadlo a skutálelo se na zem.

Sehnula jsem se pod stůl a lapajíc po dechu pod ním objevila diamantový prsten, jehož lesk se odrážel do všech stran. Opatrně jsem ho vzala do dlaně, snažíc se zhluboka se nadechnout. „To bude asi omyl,” broukla jsem, ale něco uvnitř mě mi říkalo, že to tak není.

Justin po mně hodil nečitelný pohled, odkládajíc Chrise na vedlejší židli. Vzal mi prstýnek z dlaně, a když jsem si uvědomila, co se chystá udělat, dech mi uvízl v krku. Polil mě studený pot a znenadání se mi udělalo mdlo. Opravdu se chystá udělat to, co si myslím?

„Seleno...ty...,” přemýšlejíc nad svými slovy zoufale skrýval nervozitu, „Ty jsi to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat. Přestože byla doba, kdy jsme se oba ocitli na úplném dně, prožili jsme spolu nekonečně mnoho krásných chvil. Překonali jsme spoustu překážek, celému světu jsme dokázali, že naše láska je nekonečná. Dny bez tebe jsou jako roky bez deště. Jsi jediná, kdo mě dokáže učinit šťastným, jediná, s kým chci strávit zbytek života.”

Třeštíc na něj oči jsem si v hlavě dokola přehrávala jeho dlouhý monolog. Jeho slova mě příjemně hřála u srdce. Poprvé v životě jsem měla pocit, že naše pohádka bude mít konečně šťastný konec.

„A proto se tě ptám,” jemně uchopil do dlaně mou třesoucí se ruku, „vezmeš si mě?”

Alfredova ústa dokořán, Taylorino nadšení, dojaté pohledy lidí kolem a nechápavá grimasa našeho syna. Nic z toho jsem nevnímala. Pouze jsem se soustředila na Justinův nervózní výraz, který jsem sledovala s uslzenýma očima. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy brečela štěstím.

„Ano,” stačilo jen jedno slůvko a ze všech koutů se ozval hlasitý potlesk. Nic z toho ale nemohlo troufnout Taylor, která samým nadšení čapla malého Chrise a za malý okamžik byla její rudá rtěnka po celé jeho tváři. Justin mi nasadil prsten, a poté se jeho měkké rty ocitly na těch mých.

Užívajíc si polibek jsem věděla, že si tenhle moment budu pamatovat už navždy.

~ Ještě jednou vám děkuju za vaši podporu. #LoveYaSoMuch

PS. Připomínám, že na mém profilu je rozepsaná nová story:).