Random love - [Selena Gomez & Justin Bieber]

18

Z pohledu Justina:

Všechno co se stalo za posledních pár dní změnilo životy nám všem. Čas vyléčí smutek, ale někde hluboko to pořád budem cítit. Tu bolest. Tu ztrátu...

Nepřeju si nic jinýho, než od toho všeho utéct. Utéct někam daleko, kde nebudu cítit tu bolest. Někam, kde bude všechno dokonalý bez jediný chybičky. Prostě někam, kde budu vůči tomu smutku a slzám imunní.

Taylor si už pár minut spokojeně oddychuje na mé hrudi. Vsadím se, že poslední týden toho moc nenaspala. Odhrnul jsem jí vlasy z tváře a těžce si povzdychl. Pamatuju, když jsem si jako malý přál být dospělý. Chtěl jsem si určovat vlastní pravidla. Přál jsem si, abych mohl rozhodovat sám za sebe. Neměl jsem ani tušení, jak je to těžký. Nikdy jsem si nedokázal představit, co všechno stojí perfektní život. Myslel jsem, že to zvládnu... Teď si ale nepřeju nic jinýho, než vrátit se do minulosti a hrát si na písku. Hrát si na písku a plánovat si dokonalou budoucnost spolu s Taylor. Byli jsme malí a naivní, ale nestydím se za to...

„A budeme mít obrovský palác, že jo? V pohádkách to tak je!" usmála se nadšeně malá Taylor a lopatkou nabrala písek, který pak vysypala do kyblíku. „Budeme mít největší palác na světě." ujistil jsem ji. „Ale bude to ještě trvat. Máma říká, že skutečnost je jiná, než představa." jelikož jsem stále nechápal myšlení mojí mámy, zmateně jsem pokrčil obočí. „Kecá, jenom prostě závidí, že my budeme mít palác a ona ne." zákeřně se usmála. „Přesně." pokýval jsem hlavou. „Bude to brzy? Už mě nebaví dívat se, jak dospělí mají všechno." překroutila očima. „Myslím, že jo. Zítra mi bude šest." řekl jsem pyšně a popadl kyblík, který během naší konverzase stihla naplnit. Vysypal jsem jí ho na hlavu a sprintoval pryč. „Za to zaplatíš!" uslyšel jsem její křik, čemuž jsem se jen zasmál. Udělal jsem otočku a namířil si to do dřevěnýho domečku. Vykoukl jsem z okínka a očima bloudil po hřišti. „Co hledáš?" leknutím jsem nadskočil a otočil se celým tělem na vysmátou Tay. Zbystřil jsem, když jsem si všiml kyblíku, který byl naplněný vodou. Chce pomstu. Nezaváhala a chrstla mi to přímo do obličeje. Než jsem se z toho stihl vzpamatovat, byla pryč. Okamžitě jsem se za ní rozeběhl a skočil na ní ze zadu. Lechtal jsem jí a ona se zoufale snažila vymanit z mých rukou. Začíná válka..

Usmál jsem se nad tou vzpomínkou a zhluboka se nadechl. Postupně se všechno začalo měnit, ale náš vztah se nezmění nikdy. Dost často se škádlíme, ale nikdy bych jí nedokázal doopravdy ublížit. Jako malí jsme spolu trávili hodně času a já mám potřebu ji chránit.

Možná se někomu zdá divný, proč spolu nechodíme. Upřímně? Já a ona? To vážně nejde dohromady. Jsme si blízcí a kromě toho, že o sobě toho víme tolik taky víme, že by nám to spolu neklapalo.

Z přemýšlení mě vytrhl pohyb na nemocniční posteli, na které ležela Sel. Zdá se mi to, nebo vážně pohla rukou? Pozorně jsem ji sledoval, ale dalšího pohybu jsem si nevšiml. Dneska to jsou halucinace a zítra to bude zase něco jinýho. Vypadá to, že z toho všeho vážně začínám bláznit.

Odsunul jsem Taylor o kousek dál, abych se mohl postavit a pomalým krokem jsem přešel k její posteli. Posadil jsem se na kraj a očima bloudil po jejím vybledlém obličeji. Opatrně jsem položil dlaň na její čelo, které bylo doslova ledový. Stáhl jsem ruku k sobě a dalších pár minut se na ní jen díval.

Náhle se její oční víčka začala pomalu otevírat a za pár sekund se na mě dívala jejíma čistě hnědýma očima. Překvapeně a zároveň vystrašeně jsem se jí díval do očí.

Zmocnil se mě strach. Strach z toho, že kdybych jen mrkl, její oči by se znovu na dlouhou dobu zavřely. Nehýbala se, jen se na mě dívala. „Sel?" zašeptal jsem.