Random love - [Selena Gomez & Justin Bieber]

11

*O dva týdny později*

Dny ubíhaly a Selena s Justinem pořád trčeli na ostrově. Odmítali se smířit s tím, že se už nikdy nevrátí domů. Zvykli si na sebe jako by byli bratr a sestra a oba byli vděční za to, že tam mají toho druhého. Selena si nedokázala představit, že by tam byla bez Justina, protože jenom díky němu se cítila na tom prokletém ostrově v bezpečí. A Justin? Bez jejích nápadů a optimismu by to tam nezvládl. Ale ani jeden z nich nevěděl, co bude dál. Nechápali, proč je ještě nenašli. Nebo že by to vzdali? Každopádně jim nezbývalo nic jiného, než doufat. Doufat v to, že ještě někdy uvidí svou rodinu a přátelé. Doufat v to, že zase budou moci dělat to, co je baví. A nebo taky doufat v to, že opět budou jíst něco jiného, než jsou ananasy a kokosy. V blízkosti ostrova totiž není žádné jiné ovoce a jelikož oba dva odmítají jíst ryby, tak je to složité.

Z pohledu Justina:

"Můj ty Bože, to je nuda." řekla Sel a z ruky do ruky přesypávala písek, který byl horký od slunečních paprsků. "To mi povídej." zamrmlal jsem a položil se na záda. Podepřel jsem se lokty a přivřel oční víčka kvůli slunci, které mi svítilo přímo do obličeje.

Nebyli bychom tu, kdybych neměl ten debilní nápad letět na Hawaii. Člun je rozbitý od nárazu, takže nám nezbývá nic jiného, než se spolehnout na ostatní. Pořád nechápu, proč jim to tak trvá. Jsme celebrity, takže by nás měl hledat celý svět! Selena by mě měla profackovat, vždyť je tu jenom kvůli mně.

"Je to moje vina." povzdychl jsem si. "Jak to myslíš?" "Jenom kvůli mně tu teď musíš trčet." vysvětlil jsem. "Není to tvoje vina." pokroutila hlavou a zamračila se. "Jedeme v tom společně jasný? Určitě nás najdou. Možná to ještě chvíli potrvá, ale najdou nás. Tak už se konečně přestaň obviňovat." Jedeme v tom společně. Vsadím se, že kdybych tu byl místo ní s Taylor, tak by už dávno vyšilovala a myslela jen na to nejhorší. No co, je to blondýna. Sel narozdíl od ní myslí pozitivně. "Víš, co je zvláštní?" zeptal jsem se a posadil se naproti ní. "Co?" zaujatě se na mě koukla a oprášila si ruce od písku. "Za tu dobu, co jsme tady kolem neproplula jediná loď a ani jsem si nevšiml, že by na obloze letělo nějáké letadlo." přemýšlel jsem nad tím delší dobu a neustále mi to vrtalo hlavou. "Na to jsem nepomyslela." řekla zmateně. "Tohle je vážně zapadlý ostrov. Nejsou tu ani žádné kostry lidí, jako to bývá ve filmech. Jsou dvě možnosti. Za prvé - Každý kdo tu ztroskotal se odsuď dostal, a nebo za druhé - jsme první ztroskotanci na tomhle ostrově." měla pravdu. Líbilo se mi, jak uvažovala. "Byl bych radši kdyby pravdou byla první možnost." přiznal jsem. "To jo." kývla hlavou a rukou si prohrábla své dlouhé, hnědé vlasy.

*O pár hodin později* - z pohledu Taylor

To snad není možný. Byli jsme snad ve všech koutech světa a Sel s Justinem nikde. Upřímně? Bojím se. Bojím se toho, že už je nenajdeme nebo ještě hůř - že je najdeme, ale už bude pozdě.

Kdybych zůstala sama v Los Angeles, tak bych se nejspíš zbláznila. Tom přemluvil jeho rodiče abych mohla jet s nimi. Pod podmínkou, že budu mít s sebou domácího učitele, protože jsem si nemohla dovolit zůstat pozadu v učivu.

Já, Tom, Seleniny rodiče, Justinovi rodiče a pár lidí, který vlastně ani neznám. - My všichni už přez dva týdny plujeme na moři. Pátrá po nich desítky lodí, stovky vrtůlníků a milióny lidí, kteří se bojí o jejich životy. Už tu noc, když byla strašlivá bouřka a oni se stále nevraceli domů jsme věděli, že něco není v pořádku.

"Tay, zlato, už je noc. Nejsi unavená?." přišel ke mně Tom a pomalu přejížděl rukou po mých zádech. "Už to trvá moc dlouho. Mám o ně strach." řekla jsem s obavami ignorujíc jeho otázku. "Já taky." přiznal a jednu ruku obmotal kolem mého pásu. "Co když se jim něco stalo?" vyslovila jsem nahlas otázku, kterou jsem si kladla pocelou tu dobu. "Určitě jsou v pořádku. Možná sis toho nevšimla, ale oni dva se navzájem doplňují. Chci tím říct, že to spolu určitě zvládájí." zamrmlal mi přímo u ucha a donutil mě relaxovat pod jeho dotykem. Zvládají to spolu? Tím si právě nejsem moc jistá. "A co když ne? Znáš Sel. Jakmile se jí něco nelíbí, začne být protivná. A Justin? Ten když se pustí s někým do hádky, tak říká slova, který dokážou člověku ublížit." řekla jsem a pozorovala klidnou hladinu moře. "Máš pravdu." kývl hlavou. "Ale stejně si myslím, že to spolu zvládli." Kéž by to byla pravda. Justin je jako můj bratr a Sel jako sestra a zároveň nejlepší kamarádka. 'Prosím Bože, nedopusť aby se jim něco stalo.' Pomyslela jsem si a na malou chvilku se zadívala na oblohu.

"Ještě to prohlídneme tady!" zakřičel Jeremy. Společně s Tomem jsme se porozhlédli po místě, na kterém jsme zastavili. Vypadá to, že tady jsme ještě nebyli, takže je tu pořád nějáká ta šance.

Vystoupili jsme, rozdělili se do skupinek a řekli si v kolik se tu zase sejdeme. Já, Tom, Mandy a Jeremy jsme šli společně. Pattie šla s Brianem a ostatní jsem neřešila. (Pozn. autora : Pro ty, kteří to nevědí - Mandy je Selenina matka a Brian nevlastní otec.) Popadla jsem baterku a posvítila na cestu.

Celou dobu jsem měla ruku propletenou s tou Tomovo a silně jsem ji tiskla. "Tay povol stisk! Bolí to." zasyčel. "Promiň, nemůžu za to. Připadám si jako v hororu." zašeptala jsem a povolila stisk. "Co?" řekl nechápavě a zlomil větev, která nám bránila v cestě. "Prostě se boj---. Ááá." zakřičela jsem a jednou nohou spadla do bažiny. Nebýt Toma, jsem celá od bahna. "Pššt!" zapomenula nás Mandy. "Mám celou nohu od bahna.. A smrdí to!" zavrčela jsem Tomovi do ucha. "Tak to asi nebylo bahno." zasmál se a mě chvilku trvalo, než jsem to pochopila. "Hej! To není vtipný." lehce jsem ho bouchla do ramena a zamračila se.

Z pohledu Seleny:

"Ááá." Uslyšela jsem křik, cukla sebou ve spánku a v rychlosti se posadila. Co to kurva?! Na chvilku jsem zauvažovala, že se mi něco zdálo, ale díky praskání větví jsem tu myšlenku hned zahodila.

Někdo nebo něco tady je.

"Justine!" zašeptala jsem tiše, aby mě nikdo neslyšel. Něco zamrmlal a otočil se mi zády. "Vstávej!" zatřásla jsem s ním a on otevřel oči. "Co je?" řekl chraplavým hlasem. "Někdo tady je! Musíme se schovat." zašeptala jsem naléhavě a koukla se do stran. Když jsem zrak nasměrovala zpět na něj, žádnou odpověď jsem nedostala. Jenom na mě nechápavě hleděl, jako bych byla blázen. "Sel." začal. "Pojď ještě spát. Myslím, že jsi jenom unavená." Co? Má mě za idiota, ale já se zabít nenechám. Postavila jsem se a silně ho potáhla za ruku. "Au! Co děláš?" řekl dost hlasitě až jsem dostala panickou hrůzu. Jasně, celou dobu jsme chtěli, aby nás někdo našel, ale kdo by sem chodil pozdě v noci? Něco po nás jde a ať je to cokoliv nebo kdokoliv, musíme se tomu vyhnout.

"Buď z--" přerušlo mě praskání větví a já sebou trhla. Justin vyskočil na nohy a se strachem v očích se na mě podíval. Nedokázala jsem se pohnout, jenom jsem stála a tupě zírala před sebe. "Měla jsi pravdu." zašeptal tak, abych to slyšela jen já. Zmohla jsem se jen na kývnutí.

Oba dva jsme popadli do rukou velký klacky a čekali, co se stane. "Pojď za mnou." řekl a vykročil mezi stromy. "Kam jdeme?" Zeptala jsem se se strachem a snažila se ho doběhnout. "Jak už jsi řekla - musíme se před tím schovat. Teď buď zticha a drž se těsně za mnou. Dobře?" otočil se a čekal na odpověď. "Dobře." zhluboka jsem se nadechla a následovala ho.

Jelikož nebylo vidět ani na krok, tak jsem dost často zakopávala. V hlavě jsem si promítala všechny možnosti. Napadlo mě, že to jsou jenom další ztroskotanci, ale moc dobře jsem věděla, že to není pravda. Nikdy předtím jsem se tolik nebála. A ani to, že je tu se mnou Justin mi moc nepomáhá. Věděla jsem, že tohle jednou příjde.

Ozvalo se další zapraskání a následně mumlání. Zastavili jsme a stuhla jsem. "Jsou blízko." zamrmlala jsem a nasucho polkla. "Kurva." věnoval mi ztracený pohled, který neznamenal nic dobrého. Chytil mě za ruku a vydal se na opačnou stranu. Čím víc jsme se vzdalovali, tím rychleji jsme šli.

"Stůj." zastavil se a já do něj vrazila. Napřed jsem nechápavě smraštila obočí, ale pak jsem si všimla, co upoutalo jeho pozornost. Světlo. Přez dlouhé větve stromů prosvítalo světlo z lucerny nebo baterky. Silně jsem ho stiskla a on se na mě nerozhodně podíval. Nejistě jsem kývla a on natáhl ruku, aby mohl odhrnout větve a odhalit toho, kdo je za nimi.

Tohle je náš konec.