Random love - [Selena Gomez & Justin Bieber]

8

Z pohledu Justina :

"Ne, ale jestli umřeme, bude to tvoje vina." odsekla. Popravdě? Nejsem si tak úplně jistý, jestli to zvládnu. Ale co jinýho mi zbývá? Možná se teď navzájem nenávidíme, ale to neznamená, že jí nechám umřít. A nebojím se jen o její život, ale i o ten svůj. Byl to můj nápad, takže nás z toho musím dostat.

Snažil jsem se dostat nás zpět na břeh, ale zdálo se mi, že se pořád vzdalujeme. Po očku jsem se koukl na Selenu. Celá se třásla a rukama se snažila zahřívat se. Přišla velká vlna, díky které, jsme se ocitli ještě dál. Z tohodle se už nedostanem. Co teď? Utopíme se v moři nebo skončíme jak ztroskotanci?

Z tašky jsem vytáhl mobil a chtěl zavolat pomoc, ale moc mě nepřekvapilo, že nebyl signál. Neměli jsme s sebou ani věci na zahřátí, jenom věci ve kterých jsme přišli a už vůbec ne jídlo a pití.  Vytáhl jsem si kraťasy a tričko. Vzal jsem si s sebou ještě mikinu, o které jsem si myslel že jí nebudu potřebovat, ale jak vidím, hodí se. Všechno kromě mikiny jsem si oblékl a Selena mě celou tu dobu sledovala. Nejspíš už věděla, že se odsud jen tak nedostanem.

"Taky by ses měla obléct." řekl jsem a podal jí šaty. Jen kývla a vzala si je. Moc jsme si těma věcma nemopohli, protože se nám to stejně všechno promočí. "Na." podal jsem jí svou šedou mikinu. "A co ty?" zrak nasměrovala do mojich očí a já uviděl, jak byla zničená. Tohle se nemělo stát. "Obleč si to, já to přežiju."  Nejistě se na mě koukla a pak pokroutila hlavou. "Sel." vzdychl jsem. "Bude ti zima."  "Na mě nezáleží, dobře?" přesvědčoval jsem jí a ztrápeně si potáhl za konečky vlasů. "Nezáleží?! Justine uvědomuješ si v jaký jsme situaci? Co když se nám něco stane? Co bude potom hm? Chceš to říct?! Nebude nic! Třeba nás nikdo nenajde a my skončíme Bůhví kde!" Tak dobře. Krizové siluace moc dobře nezvládá. "A ty si myslíš, že to nevím?! Co kdyby jsi aspoň na chvilku přestala prudit a držela jazyk za zuby?! Všechno to svádíš na mě, ale kdyby jsi se nevrátila z turné a nechtěla se se mnou dělit o studio, nikdy by se to nemuselo stát!" Zvýšil jsem hlas.

"Takže je to všechno moje vina jo?" vzlykla a snažila se zadržet slzy. Trochu mě její reakce zaskočila. Nechtěl jsem na ní křičet, ale ta holka mě dokáže tak moc vytočit, že se prostě nedokážu ovládat.

Odvrátila zrak a odmítala se mi podívat do očí. Píchlo mě u srdce když jsem uviděl, jak jí z oka vypadla slza. Slza, kterou jsem zavinil já. Jsem kretén. Nevím proč, ale bylo mi jí hrozně líto. Normálně bych jí řekl ať to na mě nezkouší, ale tohle bylo jiný. Jako bych rozbrečel někoho, koho znám celý život. Někoho, kdo pro mě něco znamená.

Nesnáším, když kvůli mně někdo pláče. Cítím se pak viný za to všechno. Po tváří se jí skutálely další dvě neposlušné slzy a ona je hřbetem ruky setřela. Sedl jsem si vedle ní a objal ji. "Mrzí mě to. Nechtěl jsem, aby jsi kvůli mě plakala. Nesnáším to." tiše jsem zamrmlal. Přitiskla se víc ke mně a vzlykala do mého promočeného trička. "Pššt." pohladil jsem jí po vlasech a silně ji stiskl. "Obleč si to, prosím. cela se třeseš." Znovu jsem jí podal mikinu, kterou si po chvilce vzala a přetáhla přez hlavu.

Hlavu si položila do mého klína a já jsem přehodil jednu ruku kolem jejích ramen. Dekou, kterou jsme měli na pláži jsem nás přikryl. "Sel?"  "Hm?"  "Mrzí mě to." zopakoval jsem. "Odpouštím ti." zašeptala a mě spadl kámen ze srdce. "Taky se omlouvám."  "Za co?" vyjeveně jsem vykulil oči. "Za to, že jsem to všechno sváděla na tebe a taky za to, že jsem taková citlivka. Jenom mě prosím pochop. Jsem vyčerpaná a mám strach." povzdychla si. "Nemáš se za co omlouvat a ani nejsi citlivka. To, že jsi vyčerpaná a máš strach je normální a mrzí mě, že jsem tě dostal do takový siluace." řekl jsem s lítostí v hlase a na prst jsem si namotával její vlasy. "Neomlouvej se. Řekla jsem, že ti odpouštím."  "Děkuju." zašeptal jsem.

Je zvláštní, že osoba, kterou neznám moc dlouho ve mně dokáže vyvolat tak zvláštní pocity. V jednu chvíli bych jí nejradši profackoval a jindy mám zase pocit, že jí znám celou věčnost. Nechápu proč, ale začínám mít pocit, že jí musím chránit. Ne proto, že bych se do ní zamiloval. Bože, to vážně ne. Ale je jako někdo z rodiny.

"Justine?"  "Jo?"  "Myslíš, že umřeme?" bál jsem se odpovědět, protože jsem to sám nevěděl.  "Neumřeme. Nedovolím, aby se nám něco stalo. Všimnou si, že jsme se nevrátili a najdou nás." doufal jsem stejně jako ona. "Slibuješ?" zvedla hlavu a koukla se mi do očí. Jediný, co jsem viděl byl strach, únava a smutek. Nechtěl jsem to slíbit, ale neměl jsem na výběr. "Slibuju." zašeptal jsem klidně a pohladil ji po zádech.

Uslyšel jsem ránu, nacož jsem rychle otevřel oči. Usnul jsem? Nejspíš jo. Selena si spokojeně oddychovala na mé hrudi. "Sel." zatřásl jsem s ní aby se probudila. Zmateně se na mě koukla a pak se porozhlédla okolo. Když jsem si všiml, jak vykulila oči, udělal jsem to samé a nestačil se divit.

Byli jsme na nějákém ostrově a nebo to byla džungle? Nebyly tam opice a jiný zvířata, které žijí v džungli, takže ostrov. Ale nejspíš jsme  byli na jiné straně. Už nepršelo, tak aspoň že tak. Tohle už nevypadalo jako Hawaii. Nevypadalo to špatně, naopak. Vypadalo to úžasně. A ještě úžasnější by bylo kdyby tu byl signál.

Vystoupili jsme a zatím co se Sel rozhlížela okolo, já jsem zapl mobil. ..Žádnej signál?!

Oh, let me die.