Random love - [Selena Gomez & Justin Bieber]

75

Z pohledu Seleny:

„Nemůžu uvěřit, že tady pořád čeká.” Řekla Nina naštvaným hlasem a podrážděně cupitala za mnou po vyprahlém trávníku. Na rozdíl od ní jsem věděla, že se Justin jen tak nevzdá, takže jsem s jeho vytrvalostí počítala. Nejsem nadšená z toho, že se musím plížit po zahradě, ale pořád je to lepší, než aby mě viděl ověšenou taškami, ze kterých trčí paruka a všechno nové oblečení.

„Podrž ty dveře,” zašeptala jsem a hlavou kývla k zadním dveřím, které jsem právě odemkla. Nohou jsem jim zabraňovala v tom, aby se díky průvanu zabouchly. Nina si zamumlala pod nos něco nesrozumitelného a tašku z levé ruky si zavěsila na pravé zápěstí.

Mezitím, co Nina stála venku a ujišťovala se, že Justin něco nezaslechne a nepřijde se podívat, já jsem potichu odnášela všechny tašky do svého pokoje. Jakmile jsem překročila práh, ihned mě pohltil nepříjemný pocit.

I vzhledem k tomu, že venku byly poslední sluneční dny, okna jsem měla zavřená a závěsy zatažené. Vedle neustlané postele se válelo množství kapesníků, které jsem sebrala a vyhodila do koše. Nelíbila se mi myšlenka, že by to v mém pokoji mělo nadále vypadat jako v díře, a proto jsem alespoň v rychlosti ustlala postel a roztáhla závěsy, aby se dovnitř dostalo trochu světla.

Rozhodla jsem se, že nové věci nechám stát za dveřmi a později je odnesu do své šatny, kterou bych si teď pravděpodobně měla nechat rozšířit nebo rozdělit na dvě části. Když jsem se vrátila zpátky za Ninou, která si viditelně oddechla, že jsou všechny ty tašky konečně pryč, s úsměvem jsem se jí hodila kolem krku.

„Děkuju,” vděčně jsem ji stiskla ve své náruči. Nebýt jí, zřejmě bych ještě teď nevěděla, co dělat dál. Byla to ona, kdo mě vytáhl ven a díky komu jsem si uvědomila, že všechno ještě není ztracené. Spolu s ostatními holkami mi i za tak krátkou dobu ukázaly, že život je třeba si užít naplno.

„Není za co děkovat,” usmála se a objetí mi opětovala. „Vždycky se na mě můžeš obrátit, víš to, že jo?”

Odtáhla jsem se a zakývala hlavou. „Mám pocit, že mě teď budeš mít na krku častěji,” zašklebila jsem se na ni, na což se tlumeně zasmála. „Zavolej mi, až to vyřídíš,” mrkla jedním okem a zamávala na rozloučenou. „Spolehni se.” S posledním úsměvem jsem se rozloučila a opatrně zavřela zadní vchod.

Smutnila jsem a vztekala se dost dlouho dobu. Teď přišel čas na to, abych si konečně uvědomila, co vlastně chci. Během posledních pár dnů jsem hodně přemýšlela. Rozhodně jsem u sebe neměla tužku a papír, abych si zapisovala všechny plusy a mínusy mého a Justinova vztahu. Jen jsem se snažila mít jasno mezi svými city.

I když jsem si na dovolené uvědomila, čeho všeho je Justin schopný, ani to mě nepřimělo přestat ho milovat. Pořád se mi před očima vybavuje, jak mi klečí u nohou, dokazujíc mi svou náklonnost. Byli jsme v tom spolu, a proto nelituju toho, že jsem padla na kolena vedle něj. Nezajímalo mě, že to uvidí celý svět, protože v tu chvíli neexistoval nikdo kromě nás dvou.

Byla jsem mu vděčná za to, že mě nechal jít. Vzal mě za slovo a spoléhal se na to, že si během té doby, co mi od dopřeje prostor, udělám ve všem jasno. Jenže zatímco on zůstal kilometry daleko, já jsem se dál užírala a dělala všechno ještě horší.

Teď si ale naštěstí připadám jistější a už víc nepociťuju nerozhodnost spojenou se strachem. Bála jsem se toho, že když si připustím pravdu, bude nás to oba bolet ještě víc. Nechtěla jsem ublížit jemu ani sobě, ale copak bych nás místo toho měla oba krmit lží?