Random love - [Selena Gomez & Justin Bieber]

76

Z pohledu Seleny:

V tu chvíli jakoby konečně pochopil, co mám celou tu dobu na mysli. Zostra se nadechl a když zjistil, že nemůže nijak argumentovat, přísně sevřel rty do úzké linky. Díval se na mě bolestným pohledem, který jsem tak moc nechtěla vidět. Odrážel se v něm žal, smutek, ale k mému překvapení i špetka pochopení.

„Můžeme to spravit,” zašeptal. Říkal to tolikrát, až jsem tomu začínala věřit, ale oba víme, že je to lež. Je to jako pokoušet se opravit sklo roztříštěné na tisíce kousíčků. Nechci, aby měl pocit, že to s námi vzdávám, ale jednoduše už nevím, jak dál.

Lítostivě jsem zlehka pokroutila hlavou. Jelikož se mi do očí draly slzy, potáhla jsem nosem a otočila hlavu ke straně. Proč to musí být tak složité? Nechci to. Nechci si tímhle procházet a cítit tu palčivou bolest, která mi zabraňuje volně dýchat. Jenže láska bolí; o tom jsme se přesvědčili oba dva.

„Nedělej čárku tam, kde dal osud tečku, Justine,” prosícím hlasem jsem se mu zahleděla do očí a dala slzám volný průběh. Přece to nemusí probíhat v hysterickém řevu. Nepřežila bych, kdybych ho měla ztratit úplně. „Můžeme-”

„Neříkej to!” Nahněvaně vyprskl, čímž mě umlčel. Tak dobře; slovo přátelé by se mu zjevně nelíbilo. „Chceš to vzdát, hm? Ale víš ty co? Ty máš možná pocit, že je načase něco změnit, ale já tě nenechám. Nedopustím, abys tohle všechno jen tak zahodila,” ve tváři měl ztrápený výraz, nemluvně o kapičce slzy, která se pomalu kutálela dolů po jeho líci. Pomalým pohybem jsem k němu natáhla ruku a dlaní se chystala ji setřít. Přestože jsem ho chtěla upokojit, nenechal mě a hlavou uhnul ke straně. Potáhl nosem a zabodl do mě odměřený pohled.

„Prosím, nedělej to,” žadonila jsem s uslzenýma očima. Takhle to nechci. Nesmím dopustit, aby mě nějaká jeho část za tohle začala nenávidět. „Víš, že není jiná možnost.”

Ironicky se zasmál, ovšem po chvilce se jeho smích změnil v nářek. „Vím, že jsem udělal spoustu chyb, ale tohle... tohle přece není něco, co bychom společně nedokázali překonat. Dej mi šanci. Nech mě ti ukázat, že jsem pro tebe dobrý,” uchopil do dlaní mou pravou ruku a pevně ji sevřel. Pod jeho hřejivým dotekem jsem přivřela oční víčka, jako bych se znovu mohla vrátit do té doby, kdy jsme tvořili šťastný pár.

Všichni nám tiše záviděli. Měli jsme něco, o čem spousta jiných lidí jen snila a sami jsme se o to nechali připravit. Naše vzájemná náklonnost je pryč, ani jeden z nás se už ani nevyzná ve svých vlastních citech. Pouto, které jsme mezi sebou měli, se zlomilo. Ztratili jsme se a oba víme, že existuje jen jedno možné východisko.

Kdoví, možná se naše cesty znovu jednoho dne propletou. Jenže nelze zvrátit něco, co osud už dávno naplánoval. Musíme to přijmout, naučit se s tím žít. Pokud se rozejdeme ve zlém, tak ta hluboká díra v srdci zůstane napořád a všechno, co nám zbude, budou vzpomínky. Mělo by to vliv i na okolní svět, takže bychom tím neublížili jen sobě. A proto Justin musí pochopit to, čemu jsem se já tak dlouhou dobu bránila.

„Zasloužíš si něco lepšího,” volnou rukou jsem ho pohladila po líci, na což nesouhlasně pokroutil hlavou. „Sel, já...,” nedořekl načatou větu, protože zřejmě věděl, že už prostě není žádná cesta zpět. Bylo mi jasné, jak se v tu chvíli cítil. Vím, jak moc to bolí a i když se mu mohlo zdát, že jsem na tom líp, nebyla to pravda. Snažila jsem se tu bolest ignorovat, chtěla jsem se usmát a říct mu, že navždycky bude mít místo v mém srdci. Měla jsem v plánu kvůli němu zůstat silná, ale nešlo to.

„Miluju tě a pleteš se, jestli si myslíš, že to nechám jen tak.” Řekl a opět se vydrala na povrch jeho paličatost. Chci, aby se pohnul kupředu, aby šel dál. Zakousla jsem si do vnitřní strany líce, abych zabránila dalším slzám, a vzdálila se od něj pár metrů. Neměla jsem ponětí, co víc bych mu měla říct.