Random love - [Selena Gomez & Justin Bieber]

88

Z pohledu Seleny:

Ospale jsem zamžikala, otevírajíc svá oční víčka, která byla z neznámého důvodu příliš těžká. Denní světlo mě ihned oslepilo, takže jsem zakňourala a zabořila tvář měkké peřiny.

„Vstávej, ospalče,” opodál se ozval příjemný smích. Na znak nesouhlasu jsem zahučela do polštáře, snažíc se vzpomenout si na to, co se vlastně stalo. „Myslím to vážně, přece nechceš prospat celou věčnost,” Nina mě kárala mírným tónem hlasu, přičemž jsem se zlehka zasmála. Kdyby to bylo možné, tak bych z postele nevylezla až do příštích Vánoc.

Promnula jsem oči a zaostřila, porozhlížejíc se po místnosti. Ihned mě pohltily obavy, které byly víceméně oprávněné. Co to má, sakra, znamenat? „Dřív něž na mě začneš ječet-”

„Co tady dělám?!” Vyhrkla jsem chraplavým tónem, a poté si odkašlala, abych získala zpátky svůj hlas. Nina si povzdechla, zřejmě deprimovaná z toho, že jsem ji nenechala, aby mi to vysvětlila. „Proč jsi mě odvezla do nemocnice?” Zahrnujíc ji další otázkou jsem nevěřícně kroutila hlavou. „A co jsem jako měla dělat? Přišla jsem domů a našla tě ležet na zemi! Řeklas, že mi zavoláš!”

Ignorujíc její uražený výraz, jsem se zamyslela. Trvalo mi několik sekund, než jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. Jakmile mi to došlo, vytřeštila jsem oči a zrychlil se mi tep. Nechala jsem se ovládat panickým záchvatem. „To ne,” zamumlala jsem, chystajíc se rukama za hlavu. „Proč jsi mě prostě neprobrala?”

Vydala ze sebe sklíčený povzdech a sesunula se na židli vedle postele. „Nikdy nevím, co mám v takových situacích dělat. Neměla jsem tušení, co se stalo,” omluvně pokrčila rameny. „Takže jsi mě prostě přivezla sem?” Nedokázala jsem skrýt svůj hněv. Moc dobře věděla, jak nesnáším taková prostředí. Na tu bílou barvu všude kolem jsem přímo alergická a z nemocničního pachu se mi dělá zle.

„No...jo,” přiznala, jako by to snad nebylo jasné. Nasucho jsem polkla, horlivě uvažujíc nad tím, co bude dál. Proč jsem se přitom pádu na zem neudeřila do hlavy? Takhle bych alespoň zapomněla na to, že mám totálně zničený život. Vím, že se s tím musím vyrovnat, ale jak? Nejsem na to připravená.

„Předpokládám, že ta prohlídka u doktora nedopadla nejlíp,” váhavě ke mně zdvihla zrak. S ironickým smíchem jsem kroutila hlavou ze strany na stranu. Avšak o chvilku později jsem měla co dělat, abych zadržela pláč. Hádám, že tyhle zblázněné hormony a náhlé změny emocí k tomu prostě patří. „Předpokládáš správně,”

I když byl důvod mého zkolabování jasný, její ústa se zaskočeně otevřela dokořán. „T-takže...,” zakoktala, neschopna dokončit načatou větu. Bylo na ní vidět, jak v hlavě zpracovává fakt, že jsem doopravdy těhotná. Bože, nemůžu na to ani pomyslet.

Co budu dělat? Jsem mladá, nikdy by mě nenapadlo, že se to přihodí zrovna mně. Copak jsem si toho neprožila dost? A jak to všem vysvětlím? S Justinem jsme se rozešli už před několika měsíci, takže za ním nemůžu jen tak přijít a říct, že mu porodím dítě. To bych raději skočila pod vlak, protože to by bylo v porovnáním s tímhle opravdu jednodušší.

„Ví o tom někdo další?” Ninino obočí se tázavě nadzvedlo. „Vážně si myslíš, že jsem obvolala polovinu světa, hned jak jsem se to dověděla?” Nad její hloupou otázkou jsem naštvaně zavrčela. „Tak promiň, že se ptám,” dotčeně si založila ruce na hrudi. S hlasitým povzdechem jsem si ztrápeně zatahala za vlasy. Dělám to tak často, až se začínám divit, že mi ještě nevypadaly.

„Tohle nemůže být pravda,” měla jsem chuť si nafackovat. Jak mohl jeden jediný úlet natropit tolik starostí? „Nesnaž si něco nalhávat, jinak to bude ještě horší,” tohle má být její způsob, jak mě podpořit? „Vážně mi moc nepomáháš.” Postěžovala jsem si, ale přesto jsem musela uznat, že má pravdu. Nemůžu před tím utéct, musím se s tím porvat.