Random love - [Selena Gomez & Justin Bieber]

68

~ Klidně si k tomu můžete pustit oblíbenou pomalou písničku :)

Z pohledu Seleny:

Průvan zabouchl dveře, o které jsem se opřela zády a svezla se k zemi. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se právě stalo. Všechno to proběhlo rychle, oba jsme říkali věci tak, jak ve skutečnosti jsou. Ani jeden z nás se nesoustředil na bolest, která se každou sekundou zdála být čím dál tím větší. Samozřejmě nemůžu vědět, jak je teď Justinovi, ale věřím, že přes všechny ty lži ke mně přeci jen něco cítí. Pozitivní nebo negativní pocity; na tom už nesejde.

Přestože jsem se předtím snažila být silná, nedokázala jsem zadržet slzy. Dusila jsem v sobě všechny ty emoce, které se teď chystají vyplavit na povrch. Jako bych si až teď uvědomila, co jsme způsobili. Možná, že kdybych byla lepší partnerkou, nemuselo se nic z toho stát. Nechápu to. Udělala bych pro něj cokoliv, dala jsem mu všechno. Jenže moje všechno pro něj zřejmě znamená nic.

Nestála jsem o omluvu, vlastně si ani nejsem jistá, co jsem po něm chtěla. Ale jedno vím určitě; tím, že odešel, rozhodně nic nespravil. Možná to myslel dobře, třeba mi chtěl dát nějaký prostor. Jenže já o to nestojím. Chci, aby tady byl a řekl, jak moc mu na mě záleží. Potřebuju vědět, že je to jen nedorozumění. Můžeme se přes to přenést a zapomenout.

Bože, co si to nalhávám? I kdybych chtěla zapomenout sebevíc; nedokážu to. Pořád budu mít před očima zkreslený obrázek jeho a té coury. Nemůžu uvěřit tomu, že se ho dotýkala, líbala ho na krku. Justinovi to zřejmě nepřekáželo, jinak by ji zastavil. Lusknutím prstu na mě vychrlil další lež a vyměnil mě za tu lacinou štětku.

Když jsem se dívala, jak překračuje práh, přála jsem si zastavit ho. Ale proč bych se k němu po tom všem měla cpát, když o to nestojí? Odešel, jako by už bylo všechno ztracené, ale já věřím, že není. Nevím, jak to můžeme zachránit, protože pokud se bude dál chovat takovým způsobem, bude to ještě horší. Choval se lhostejně, dokonce nedal znát ani kapku lítosti. Poslední dobou to s námi šlo z kopce, ať už jsme si nalhávali, jak je všechno perfektní, nebo se mezi námi snažili ignorovat tu hustou atmosféru. Tak nějak jsem doufala, že to tahle dovolená zachrání. Spletla jsem se.

Nedokázala jsem víc snášet tenhle obrovský nával myšlenek, takže jsem jednoduše zatřásla hlavou, jako bych se od toho mohla osvobodit. Jenže se nic nezměnilo. Pořád jsem cítila ten velký balvan na hrudi, díky kterému jsem se sotva dokázala nadechnout, a slzy mi tekly z očí proudem. Nesnáším psychickou bolest, protože mě vždycky dokáže snadno zlomit.

Oproti tomuhle je fyzická bolest modré z nebe. Je jedno, jestli se jedná o rozbité koleno nebo zjizvené zápěstí. Čím větší je tahle bolest, tím víc začínám chápat, proč se lidi řežou. Nikdy není jejich záměrem ubližovat si, jenže občas prostě nemají na výběr. Připadají si, jako by byli závislí na pláči, mají pocit, že už jim nedokáže nic pomoct. Fyzická bolest je pro ně vysvobození od vnitřní bolesti.

Ale já nikdy nebudu chtít klesnout tak hluboko, nedovolím to. Justin mi ublížil, víc než si dokáže představit, a lhala bych, kdybych řekla, že to není on, kdo mě ve skutečnosti může zničit, protože je. Jelikož to byl on, kdo mě v minulosti vytáhl ze samého dna, je to taky on, kdo mě tam může poslat zpátky. Řekl, že je jenom člověk, že to, co se stalo, byla chyba. Choval se sobecky, protože to pravděpodobně chtěl hodit za hlavu a ta jeho chyba zasáhla hlavně mě. Neříkám, že se s tím budu umět smířit, ale pokud to spolu napravíme, dokážu mu odpustit.

Když jsme já a Tom měli bouračku, myslela jsem, že to nepřežiju. Několikrát po sobě jsem se uhodila. První úder do hlavy bolel ze všeho nejvíc, ty ostatní byly už jen něco jako přívlastky. Rozhodě se mi před očima nepromítal celý život, jak to někteří říkají. Důležité ale je, že tahle bolest byla oproti té, která nastala, když jsem se dozvěděla, že Tom nepřežil, v podstatě nic. Mám tím namysli, že tahle situace ještě pořád může být horší, ale taky existuje mnoho způsobů, jak to obejít.