Random love - [Selena Gomez & Justin Bieber]

23

Z pohledu Justina:

„Pořád jseš naštvaný?” zasmála se Sel a do pusy si hodila poslední hranolku. Sedíme v nějákém zapadlém bistru, na který jsme po cestě narazili. „A divíš se?” odfrkl jsem naštvaně. „Řekl sis o to.” pokrčila rameny. „Takže to byl tvůj plán? Nerad to říkám, ale jseš mrcha.” pokroutil jsem hlavou. „Nerada to přiznávám, ale máš pravdu.” uškrnula se a odpila si z coca coly.

Nahla se přes stůl a vzala si z mého talíře kroketu. „Hej!”  „Co?” zasmála se. „Dávají tu malý porce.”  „A nebo jseš prostě nenažraná.” uvažoval jsem s posměšným úsměvěm na rtech. „Radši nenažraná, než nadržená.” tentokrát se vysmála ona mě, nacož jsem se zamračil.

„Jsem zvědavý, jak se budeš smát pozítří na tom pohřbu.” řekl jsem docela hnusně. Zůstala sedět jako opařená a já hned litoval toho, co jsem řekl. „Co?” zašeptala. „T-ty to nevíš?” zeptal jsem se udiveně. „Nikdo mi nic neřekl!” vykřikla a pár hlav se otočilo naším směrem. „Promiň, nechtěl jsem. Myslel jsem, že ti to Mandy už řekla.” Jsem si jistý na milion procent, že mě Mandy zabije. „Ne neřekla. Jak jste mi to mohli zatajit?” zeptala se nevěřícně a z jejího hlasu šla slyšet bolest.

„Mrzí mě to.” zamumlal jsem. „To je jedno, protože já nikam nejdu!” vyprskla našvaně. „Jak to myslíš, že nikam nejdeš?” zvedl jsem zrak a podíval se do jejích očí, které sršely hněvem. „Proboha, vždyť jsou to skoro dva týdny! Jakto, že jste mu ještě nezařídili pohřeb?”  „Ještě museli udělat nějáké výsledky, Mandy s Brianem to dneska zařizovali.” povzdychl jsem si.

Jsem takovej kretén. Kdybych držel zavřenou hubu a nesnažil se, aby se naštvala, mohli bychom se tomu vyhnout. Opravdu jsem to přehnal, ale jak jsem mohl vědět, že je Mandy tak nezodpovědná a neřekla jí to?

„Tak proto dneska ráno nebyli doma.” přemýšlela nahlas. „Jo.” potvrdil jsem a odpil si. Vražedně se na mě dívala a já se snažil zoufale utéct jejímu pohledu. „Justine,” povzdychla si a hlavu založila do dlaní. „Promiň, prostě víme, čím si poslední dobou procházíš a nechceme ti to zhoršovat.” přiznal jsem. „A co jako?” posměšně odfrkla. „Už to nemůže být horší.”

„Vždycky to může být horší.” to jsem nejspíš neměl říkat. Vsadím se, že kdyby jsme teď byli sami, už by se na mě vrhla a uškrtila mě. No, ne tak doslova..

Postavila se a ze židle si vzala kabelku. „Kam jdeš?” překvapilo mě její náhlé chování. Někde v hloubi duše jsem doufal, že nejde za Mandy. Radši bych se nechal uškrtit od ní, než od její matky. „Domů.” zamrmlala a ještě než jsem něco stihl říct, byla pryč.

No super. Myslím, že si můžu začít kopat hrob.

Z pohledu Seleny:

Přiřítila jsem se do domu a silně za sebou práskla dveřma. Do dvou sekund u mě stáli máma a Brian. Dívali se na mě, jako bych měla pět hlav. „Něco se stalo?” zeptal se zmateně Brian. „To mi řekněte vy.” řekla jsem naštvaně. „Tom má pozítří pohřeb a vy jste se mi to ani neobtěžovali říct!” rozhodila jsem rukama, čehož jsem hned litovala, protože má ruka nechtěně narazila do zdi.

Zasyčela jsem a okamžitě se za ni chytla, ale pořád jsem měla na tváři pohled zabijáka. „Kdo ti to řekl?” zavrčela máma. „Do toho ti nic není.” vyplivla jsem ta slova zhnuseně. „Pořád jsem tvá matka, tak na to nezapomínej!” vztyčila ukazovák a přísně se na mě dívala.

„Jak bych mohla.” překroutila jsem očima a ruce si založila na hrudi. „Nechápu tě.” pokroutila hlavou. „Tolik jsi se změnila.”  „Nezměnila jsem se, ale vyrostla.” podotkla jsem a přešla kolem nich. Sedla jsem si do křesla a nohy si přitáhla k sobě.

Naproti mě se posadila máma, ale Brian nikde. Nejspíš se chtěl vyhnout další hádce. „Mrzí mě, že jsme ti to neřekli a nechávali to na poslední chvíli.” řekla a když si uvědomila, že nehodlám odpovědět, pokračovala: „Nikdy jsem nechtěla, aby ses takhle cítila. Ale ani pro mě to není lehký.” zamumlala a já jsem na ni upřela zrak. „Slibuju, že všechno bude zase dobrý. Vím, že je to pro tebe těžký, ale musíš se tomu postavit.” její oči byly zalité smutkem a plné slz.

Přešla jsem k ní a posadila se jí do klína. Ruce jsem si obmotala kolem jejího krku a ona mě stiskla v mateřském objetí, díky kterému jsem se cítila líp.

Poslední dva dny jsem většinu času trávila v posteli. Justin, Taylor a Fredo mě chtěli vytáhnout ven, ale vždycky jsem je odmítla. Nemám na nic náladu. Chodit po městě a dívat se na lidi, jak jsou šťastní je až na konci toho, co bych chtěla dělat.

Celou noc jsem nespala a měla jsem proto dobrý důvod. Tomův pohřeb. Jsem zvědavá, jak se budou tvářit až jim řeknu, že nikam nejdu.

Ozvalo se klepání za dveře a já jsem si okamžitě lehla a zakryla se dekou. S tu chvíli, když někdo vstoupil do mého pokoje jsem zavřela oči a dělala, že spím.

„Sel?” podle hlasu jsem poznala, že je to Justin. Pár minut bylo ticho. Uvažovala jsem, jestli náhodou neodešel, ale najednou jsem pocítila, jak jeho ruka vklouzla pod deku. Zadržela jsem dech a jeho ruka přejela od mého kotníku až ke stehnu.

V rychlosti jsem se posadila a vyděšeně se na něj dívala. „Věděl jsem, že nespíš.” uškrnul se. „Co chceš?” zamračila jsem se a jelikož mi bylo horko, odkopla jsem deku.

„Měla by ses připravit.” zamrmlal. Napřed jsem byla zmatená, ale pak jsem si všimla, co má na sobě. „Nikam nejdu.” řekla jsem tiše. „Musíš tam jít.”  „A proč jako?” vykřikla jsem. „Protože nemáš jinou možnost!” zakřičel na mě a já odvrátila zrak. „Poslouchej,” povzdychl si a posadil se na postel „Musíš tam jít a přiznat, že už tu není. Nemůšeš se tím dál užírat. Musíš ho nechat jít.”

„Nemůžu.” pokroutila jsem hlavou. „Když nepůjdu, bude to jako bych na něj pořád čekala. Jako by se měl vrátit, chápeš?” zašeptala jsem smutně. „Ale on už se nevrátí.“

Justin měl pravdu. Nevrátí se. Už nikdy.

Dívat se na všechny ty lidi kolem, kteří ho měli rádi a teď tady oplakávají jeho smrt je zničující. Ovšem já nejsem výjimkou. Popošla jsem blíž k jeho hrobu a hodila na něj rudou růži. Sledovala jsem ji až do té doby, než dopadla dolů. Hned za tou mojí následovala Taylorina.

Společně jsem se vrátili k Justinovi, který stál s Fredem kousek od nás. „V pohodě?” zeptal se Justin a upíral na mě zrak. Přikývla jsem a ignorovala to, že měl červené oči. Nechápu, proč si každý kluk musí hrát na tvrďase. I kdybych se ho zeptala, nikdy by nepřiznal, že brečel.

Shodli jsme se na tom, že není důvod, abychom dál zůstali. Rozloučili jsme se a vydali se k nám domů, kde jsme si všichni unaveně sedli. Každý bloudil ve vlastních myšlenkách, takže jediný, co bylo slyšet  byl tikot hodit.

Určitě jsem se rozhodla správně. Cítím se mnohem líp když vím, že je tam, kde má právě teď být. Jenom nemůžu uvěřit tomu, že se jeho pohřeb konal den před mými narozeninami.

Přestě tak. Zítra mi bude osmnáct a místo toho, abych si pořádně užila svůj den můžu akorád tak truchlit. Vím, že máma s Brianem mi budou chtít udělat oslavu, ale já o ni nestojím. Jediný co chci, je užít si zítřejší večer společně s Justinem, Taylor a Alfredem někde v nějákým senzačním klubu.

Už dlouho jsem se neopila a i když nejsem úplně plnoletá, chybí mi to. Potřebuju mít alkohol v krvi a cítit na jazyku jeho báječnou chuť, díky které si připadám volná.

Potřebuju zapomenout.

 

Musela jsem to s tím pohřbem trochu urychlit, protože už se nechci vracet k smutným částím a tak..:/ Omlouvám se za to, že je krátká, ale nestíhám kvůli škole -,- :\

#HopeULikeIt♥