Random love - [Selena Gomez & Justin Bieber]

43

Z pohledu Seleny:

Další den ráno jsem vstala s pocitem, že se dnešek bude konečně lišit od předchozích dnů. Jindy bych vstala z donucením a psychicky se připravovala na to, co mě čeká. Ale tohle ráno jsem se bez problému postavila na nohy, připravena čelit čemukoliv.

S pocitem volnosti, který mi dodával skvělou náladu jsem roztáhla závěsy a následně otevřela balkonové dveře. Popadla jsem svůj dlouhý svetr na knoflíky a spolu s ním vešla na balkon, odkud se mi naskytl pohled na Los Angeles obklopené ranní rosou.

Zklamaně jsem se porozhlédla kolem, ale nikde nebyly ani stopy po sněhu. Nemělo by mě to překvapovat, protože žiju na místě, kde se sníh objevuje málokdy. Možná to je právě ten důvod, proč ho mám tak ráda. Je prosinec a zbývá jen pár dní do Vánoc, což mi připomíná, že nemám nakoupené žádné dárky. Každopádně Vánoce se sněhem je jedna z nejlepších věcí, která obyvatele slunečného Los Angeles může potkat.

V chlupatých papučích jsem přešlápla z jedné nohy na druhou a kvůli jemnému vánku, který ze všech stran narážel na mou kůži jsem si přitáhla svetr blíž k tělu.

Pohlédla jsem vzhůru na slabé sluneční paprsky schovávající se za šedým mrakem. Oslepena sluncem jsem přimhouřila oči a nasměrovala pohled dolů na Taylorinu mámu, která zrovna projížděla autem kolem a z otevřeného okénka na mě mávala. Odkývala jsem jí hlavou nazpět a slabě se usmála.

Připomnělo mi to, že bych sebou měla pohnout, protože tohle je znamení, že tu za pár minut bude Taylor a podle toho, jak ji znám, s sebou vezme i někoho dalšího. Vrátila jsem se zpět do pokoje a svlékla ze sebe svetr, který jsem pak přehodila přes opěradlo židle.

Cupitala jsem do koupelny, kde jsem se zavřela. Když jsem v zrcadle spatřila svůj odraz, málem jsem dostala šok. Kruhy pod očima jakž takž zmizely, ale řasenku jsem měla rozmazanou po celém obličeji a mé vlasy byly rozcuchané, jako by se měnily v dredy, z čehož jsem dostala panickou hrůzu.

Hlavou mi proběhl včerejšek, na který bych nejraději zapomněla. Má to i svou světlou stránku, protože jsem se konečně zbavila svého utrpení. Jsem si jistá, že od teďka je to definitivní, ale stále mi vrtá hlavou, jak na to Justin mohl přijít. Nebylo lehké dát najevo své pocity a vypustit ze sebe všechny emoce. Ani mně nedošlo, že to bylo právě ta věc, která mi dokáže pomoct.

Popravdě, jsem byla vystrašená. Víc než vystrašená, bála jsem se. Nevím, co by na to řekl Tom, kdyby tady byl a myslím, že to se nejspíš nikdy nedovím. Ale on je o hodně chytřejší než já, takže určitě věděl, že to bylo správné.

Není to tak, že bych ho nenáviděla, jen nenávidím to, že musím dál žít bez něj. Připadala jsem si na dně, jako bych se už nikdy nemohla pohnout kupředu. Ve skutečnosti to nebylo kvůli tomu, že bych nemohla, ale spíše proto, že jsem se nedokázala smířit s tím, že Tom už nikdy nebude stát po mém boku.

Nic z toho bych si neuvědomila, nebýt Justina. Ze začátku jsem ho proklínala za to, že to po mně chtěl. Měla jsem pocit, že chce něco, co mu prostě nemůžu dát. Bála jsem se, že po tom všem skončím totálně na dně a taky jsem od toho neměla daleko. Jenže všechno to byl strach, co mi bránilo postavit se svému zastrašenému já. Odněkud z hloubi duše jsem vytáhla poslední zbytky své síly a nebojácnosti. Za všechno vděčím Justinovi, ale samozřejmě tam pro mě byly i Taylor či Alfredo...A nebo taky Nick.

Po tom, co jsem se dostala zpátky domů jsem únavou usnula a i když všichni trvali na tom, že se mnou zůstanou, donutila jsem je odejít. Ne jen kvůli tomu, že sem chtěla být sama a všechno si promyslet, ale i oni potřebovali pauzu.