Random love - [Selena Gomez & Justin Bieber]

81

~ Až uvidíte tenhle znak: ♫, pusťte si písničku v médiích :).

Z pohledu Seleny:

„Řekla jsem, že tohle zpívat nebudu!" Zopakovala jsem už nejméně po desáté. „A já ti říkám, že to nejde jinak!" Justin si stál za svým a neustále mi podstrkoval pod nos text písničky.

Frustrovaně jsem zaúpěla a vyhodila papíry do vzduchu. Už tři dny v kuse se dohadujeme ohledně našeho duetu. Jelikož trčíme ve studiu, krmíme se hotovým jídlem z fastfoodu a domů se chodíme jen vyspat, mám toho plné zuby. Nejenže se nemůžeme na ničem shodnout, ale za celou tu dobu jsem jako Becky nevyšla ven ani jednou. Lidé začínají být podezíraví, nemluvě o médiích, co se v tom začínají šťourat.

„Nechci zpívat první sloku," řekla jsem rázným tónem hlasu a založila si ruce na hrudi. „Tak budeš zpívat druhou!" Justin rozhodil rukama, čímž mi dával najevo, že z toho dělám vědu. Sice jsme společně napsali písničku na druhé kolo charitativní akce, ale i to nám zabralo spoustu času. Už máme jen pouhé tři dny, abychom ji nahráli a nakonec odzpívali před publikem.

Zvedla jsem ze země papír s druhou slokou a v rychlosti ho sjela očima. „To taky nechci," tvrdohlavě jsem to zamítla. „Tak co, sakra, chceš?!" nervně si zajel rukama do vlasů. Vždycky jsem mu lezla tolik na nervy?

„Víš co? Odzpívej to tam sám!" Zamračila jsem se na něj. Nikdy se na ničem neshodneme. „Nerad ti to říkám, ale má to být duet, a to znamená-"

„Já vím, co to znamená!" Přerušila jsem ho, zvyšujíc na něj hlas. Měla bych se hodit do klidu, ale copak to jde? Nic nevychází podle mých představ. Teď si všichni měli myslet, že trávím čas v Texasu, a ne netrpělivě čekat na novou písničku.

„Neječ na mě," zavrčel a zřejmě si myslel, že mi svým odhodlaným postojem nažene strach. „Nebo co? Začneš mě nutit, jako jsi to dělal předtím? Necháš mě, abych se ti vzpírala?" Ironicky jsem se zasmála. Čekala jsem na jeho další argumenty, ale místo toho se na mě díval netečným pohledem. Přiznávám, že vytáhnout to, co se stalo na dovolené, nebyl dobrý nápad. Je to uzavřená kapitola a už se v tom nechci vrtat.

„Máš pocit, že jsem to udělal schválně? Myslíš, že jsem to chtěl?" Na konci druhé věty mu přeskočil hlas. Otevřela jsem ústa, ale nevyšla ze mě ani hláska. Poraženě jsem je zase zaklapla. Jeho ublížený pohled ve mně vyvolával smíšené emoce.

Z opěradla židle popadl svou bundu a zamířil ke dveřím. „Kam jdeš?" Zastavila jsem ho v polovině cesty. „Do toho ti nic není," Odbyl mě. Vystartovala jsem ze svého místa a postavila se před dveře, čímž jsem mu zatarasila cestu. „Nemůžeš odejít," prohlásila jsem. „Vím, že to ode mě nebylo fér, a mrzí mě to." Poklidně jsem mu nabízela mír, doufajíc, že nedostanu košem.

Když jsem si po krátké odmlce uvědomila, že stále trvá na svém odchodu, znovu jsem spustila: „Už se nebudu chovat jako potrefená husa, která-" nedořekla jsem větu, poněvadž se začal pošklebovat. Se svraštěným obočím jsem mu věnovala nechápavý pohled. „Potrefená husa? Vážně, Sel?" Zasmál se.

Jelikož se přestal chovat odměřeně, ulevilo se mi. „Jenom, prosím, neodcházej," promluvila jsem k němu. V očích se mu objevila lítost, které jsem v tu chvíli nerozuměla. „Ani nevíš, jak moc bych si přál, abys se mnou chtěla doopravdy být, a ne jen z povinnosti,"

Zdráhavě jsem vydechla. Měli jsme trávit čas odděleně, abych si odvykla na jeho přítomnost, jenže po těch uplynulých třech dnech jsem najednou vážně chtěla, aby zůstal. Povinnosti v tom nehrály žádnou roli. Věděla jsem, že to není správné, ale ješitně jsem ten fakt ignorovala. Přestože po sobě v jednom kole prskáme a nemůžeme se na ničem shodnout, ani jeden z nás nelituje, že je druhého kola charitativní akce součástí.