Život holky ze zámku 2

PO ČTYŘECH VŠELIJAKÝCH LÉTECH (43/1)

Ano, už je to tak. Uběhly čtyři roky od té doby, co jsem naposledy viděla Edvarda, a co jsem porodila syna. Co se za ty čtyři léta vůbec změnilo v mém bídném životě? Jak se to vezme... To nejlepší na tom všem bylo, že jsem dala život mému děťátku. Mám synka. Kdyby Viktor žil, měl by radost - porodila jsem mu dědice. Pojmenovala jsem ho Alexandr. Neskutečné tři hodiny jsem ho rodila!

V jednu chvíli to nevypadalo vůbec dobře. Hrozilo, že jeden z nás zemře. Naštěstí, díky Bohu, to dobře dopadlo. Nechtěla jsem vynucené dítě, ale teď jsem ráda, že ho mám. Další věc, která bohužel nejde zastavit je můj věk. Hrozné, jak to letí. Už mi je třiadvacet! Už nejsem zkrátka malá holčička. A také už nebydlím na Viktorově panství, ale v mém domě. V domě, který patřil mé matce a otci, v rodinném domě.

Viktorovo panství jsem neprodala, to bych neudělala, ale předala jsem ho do rukou dalších pozůstalých, tedy jeho matce Magdaleně, mé tetičce. Teď ho bude spravovat se strýčkem Leopoldem. Všechno služebnictvo jsem tam zanechala, ať si žijí svým životem, svobodně. Žádného pána mít již nebudou. Jsou páni sami sobě. Bylo mi zatěžko se s nimi rozloučit, ale už je to dlouhá doba. Dnes jenom s úsměvem na tváři na ně vzpomínám. I když jsem měla starosti kolem synka, nového služebnictva, domu, do kterého jsme se přece jen nastěhovali před pár měsíci, nevešlo by se mi do mysli nic víc - navíc nějaké jiné pocity.

Ale skutečností bylo, že mi bylo smutno! Moc smutno. Věčně, když jsem zůstala třeba jen na okamžik sama, začaly mi slzet oči. Za ty léta jsem ani už neznala příčinu, anebo jsem si na ní jen nechtěla vzpomenout. Když jsem se nyní dívala na mé jediné dítě - bezpochyby jsem v něm viděla jeho otce! I když byl ještě malý, oříškové vlásky se mu začaly barvit do havraní černi a vlnit. A jeho oči... To teprve byl celý on. Snad i ten pohled...

Teď se na mě díval stejně jako před lety Viktor. Pamatuju si, že to bylo, když jsem mu do očí řekla, že ho již nemiluji, když vztekem rozbil vázu, kterou jsme dostali darem. Když jsme v knihovně mluvili, když jsem mu dovolila mě políbit a já jsem mu to oplácela, když... se před tím vším, na mě podíval těma svýma krásnýma smaragdovýma očima, které se mi zažraly do mysli, a vždy mě příjemně propalovaly! Tyhle oči a ten pohled, to patřilo mě - dřív.

Alexandr se díval stejně, ale potom se usmál od ucha k uchu a jeho oči již byly opět jen očima dětskýma. Jak bolestivá vzpomínka. Žárlila jsem na něj, kvůli těm ženám! Jak je na mě vyštěkl v zápalu opilosti den před tím! Když jsem mu tvrdila, že ho nemiluju, myslela jsem to opravdu vážně? Z dnešního pohledu, možná to dělá to, že je to minulost, to tak nevidím. Někde jsem slyšela, že kdo nežárlí nemiluje, ale někdo tohle popírá. Názor každého. Každopádně, Viktor mi to dával řádně najevo - byl příšerně majetnický žárlivec. A vlastně, jelikož jsem na něj také žárlila, takže jsem ho... asi ano. Ale teď už to je vážně jedno - je mrtvý.

Alexandr si hrál s dřevěnými hračkami, pozorovala jsem ho a vyčkávala, kdy od něj zase dostanu láskyplný úsměv. Bylo to usměvavé miminko. No miminko, rostl jako z vody! Musela jsem se usmát. "Táta." ozval se velice nečekaně mezi nejasným žvatláním. Táta? Kde k tomuhle slovu přišel? Nikdo o jeho otci nemluvil, nebylo hlavně co říct. Znova se na mě podíval a jeho pohled byl zvídavý a zároveň takový... zamyšlený až probodávající?

"Kde jsi slyšel tohle slovo?" zeptala jsem se. Jen pokrčil rameny a dál se věnoval hračkám. Bála jsem se dne, kdy se mě zeptá, kdo a hlavně kde je jeho otec! Co mu na to mám odpovědět? Že to byl vrah? Násilník? Podvodník? Lhář a sukničkář? Že za své činy zaplatil ošklivou smrtí? Že zemřel ve vlastním domě? Že mu otce upálili? Že ani nevěděl, že bude otcem? Že Alexandr je na světě, jen proto, že jeho matku znásilnil, aby měl stůj co stůj dědice? Mám tyhle příšernosti prozradit svému synovi? Že mě málem zabil? Věznil? Zkrátka jak jsem s ním trpěla? Anebo si vymyslet lež? Třeba, že odjel na obchodní cestu - nějakou dlouholetou? Že se už rodiče nemají rádi? Nebo, že otec nemá o synka zájem? Co mu mám, proboha, povědět?! Nechci na to ani pomyslet.