Život holky ze zámku 2

KROK VPŘED (55)

Otevřela jsem oči, za oknem byla stále tma. Tahle noc snad nikdy neskončí! Žádné bubnování se také neozývalo, takže jsem usoudila, že už neprší. Cítila jsem bolest v krku, hlavy a celého těla. Bylo mi hrozně. "Vyspalá?" ozvalo se z druhé strany pokoje. Dostala jsem málem infarkt, když to ticho bylo porušeno. Ach ano, moje návštěva, úplně bych opomněla. Ještě, že byla ta lampa rozsvícená.

"V rámci možností." odvětila jsem. "Proč jsi přijel?" zeptala jsem se na něco zcela jiného než jsem původně chtěla. Otázka, co dělá v mém pokoji, byla zbytečná - odpověď jsem znala.

"Dostali jsme lístek o tvém špatném zdravotním stavu. Měl jsem o tebe strach, proto jsem hned přijel." vysvětlil podruhé - ó, ano, něco takového říkal, mám ten dojem.

"Od koho byl ten lístek?"

"Asi od tvého starostlivého služebnictva." řekl a mě to bylo hned jasné. Chytnul křeslo za opěradlo a táhnul ho až k mé posteli, kde se pohodlně uvelebil.

"Vážně, proč jsi tady? Poslední dobou to mezi námi není příliš dobré."

"No právě, není. Poslyš Johano, mě to už nebaví se hádat, dělat si naschvály. Myslím, že to trápí jak mne tak tebe. Mám tě příliš rád na to, abych s tebou vedl nějaký boj." spustil.

"Máš pravdu, taky to nechci, ale prostě... Kristiáne, musíme si vážně pohovořit. Potřebuju znát pravdu. Řekni mi všechno o Viktorovi, všechno co jsi o něm věděl posledních pět let!" přešla jsem na věc jinačí. Nepřestalo mě to zajímat, i přes ten děs, co se mi zdál. Odpovědi, to je u mě nyní prvotní.

"Zase začínáš? Proč mám dojem, že tobě je jedno, jak to mezi námi je?"

"Odpověz."

"Byl a je mrtvý, pochovaný na hřbitově, spokojená?!"

"Ne."

"Proč jsi si tak jistá, že je naživu?!" uhodil.

"Včera jsem za ním byla. Na panství." odpověděla jsem po minutovém váhání.

"Cože? Kdeže si byla?"

"Přestaň si hrát na překvapeného, vím, že je na živu."

"Ale... on není!"

"A teď to chceš komu nalhat, mě nebo stále sobě?" ušklíbla jsem se.

"Proč jsi jela na panství?" položil konečně otázku k věci, asi mu už došlo, že nejsem loutka, které by se řeklo, která pohádka se hraje a ona by se přizpůsobila, uposlechla, přesně podle scénáře. "Ne, nechci to vědět. Johano, potřebuji ti nejdřív já něco říct."

"Ale zajímá tě to. To tvoje počká! Moje už ne, čekalo příliš let. Po té noci u strýčka a tetičky, kdy se po tolika letech objevil... přišel za tebou, mířil jsi na něj pistolí!"

"Ale on na mě také." vmísil se do toho. Nijak jsem nereagovala a pokračovala dále.

"Potom, co jsem se vážně přesvědčila, že je to on díky jizvám... Jsem přemýšlela, kde by mohl být teď. Napadlo mě prostě panství, a tak jsem jela zkusit štěstí. To mě ale zanedlouho opustilo. Našla jsem ho tam, mluvila s ním, objímala ho... ale..." nedokončila jsem větu, protože mě zasáhly slzy.

"Ublížil ti? Uhodil tě?" strachoval se.

"Kéž by mě uhodil! On nic neudělal. K ničemu se neměl. Byl překvapený, že mě vidí! Poslal mě pryč, domů! Ať na něj zapomenu, ať žiju zase v domnění, že jsem vdova! Ani si neumíš představit, jak moc jsem si přála, aby to byl zase můj milovaný, starý Viktor! Změnil se, tak nechutně se změnil. Poslal mě ke všem čertům, ať mu táhnu z očí. Já... přijela jsem ho najít, abych mu mohla sdělit, jak moc ho miluju, jak s ním chci opět tvořit rodinu, má vytouženého dědice a on mě vyhodí?! Po pěti letech lží mi nic neřekl, nevysvětlil... jen sprostě odkopl! Nemá mě rád, nelíbím se mu, nežárlí, nic. Prý mě zkazil. Kristiáne, já prostě nevím co mám dělat! Chápeš, že jsem ho znovu ztratila? On mě odmítl, nechal mě stát v hale a odkráčel. Ani jediný polibek mi nedal. Nic, absolutně nic." dopověděla jsem a propadla záchvatu pláče. Kristián nehybně seděl v křesle, zadumaně přemýšlel, ani se mě nesnažil ukonejšit. Zle se díval.