Život holky ze zámku 2

DEN PŘED (85)

Zítra je ta slavnost. Kristián měl ohromnou radost, když pominu tu naši hádku, když jsem mu prozradila, že bych ji ráda nakonec uspořádala. Už zítra! Jak ten týden rychle utekl. Týden, co jsem byla ve městě si zařídit šaty, co jsem byla v sanatoriu a za Viktorem.

Ohledně Viktora, jeho služebná se mi neozvala, takže by mohlo být vše v pořádku, ale i tak jsem měla divný pocit. Musím se za ním ještě vydat. I kdyby to bylo naposledy.

Seděla jsem ve svém pokoji a hleděla přímo na uvadlé, místy seschlé růže, které mi dal můj bývalý manžel. Na to označení si asi nikdy nezvyknu. Celý život jsem patřila k němu a teď mě s ním spojuje jen náš syn. Nic víc. Vlastně... ještě mi zbyl snubní prstýnek, který jsem, bohužel?, přestala nosit, ale uchovala jsem si ho na samé dno své malé klenotnice. Milovaného člověka, i když hodně ublížil, prostě nemůžu odstranit ani z hlavy ani ze srdce. Ježiši, nemůžu na něj pořád myslet! Budu se vdávat! Viktor patří k minulosti, ke které se nemůžu a možná ani nechci vracet! Dost!

Byla jsem zmatená i sama proti sobě. Vím, řekla jsem, že se k minulosti nebudu vracet, ale za Viktorem jet musím. Musím zjistit, jak na tom je. Bylo odpoledne, již dávno po obědě. Kristián opustil dům hned po jídle a strýček si také vyrazil. Nikam jinam než na hřbitov, za tetičkou Magdalenou. Poručila jsem podkonímu, ať mi osedlá koně. Dlouho jsem na své klisně nejela, udělám tak radost jí i sobě.

Nejela jsem jak blázen, abych předhonila i samotný vítr, naopak. Byla to pohodová, mírná jízda, kde jsem se mohla kochat přírodou kolem. Především lesy. Po dlouhé době, opravdu to trvalo až moc dlouho, kdy jsem už necítila své pozadí jsem konečně seskočila na dvoře před panstvím. Už od pouhého pohledu bych tvrdila, že tohle sídlo nikdo neobývá, že je studené a prázdné. Žádné zvuky ani živé bytosti. Panovalo tu hrobové ticho, bylo rušeno jen větrem, který se proháněl skrze větve stromů. Vešla jsem do velkých vchodových dveří a překvapilo mě, že hned za nimi jsem narazila na mladou kuchařinku - jedinou sloužící, Dobroslavu. Klečela na schodech a myla je. "Dobré odpoledne." pozdravila jsem ji. Evidentně se lekla, protože na sebe málem převrhla kbelík s vodou.

"Tfuj! Dobré, tohle mi, prosím vás, nedělejte!"

"Omlouvám se. Stále tu pracuješ sama?"

"Ano, pořád. Pánovi to asi tak vyhovuje, protože jinak bych tu měla někoho dalšího. Nemusela bych se starat o jídlo, prádlo, úklid, zahradu a zvířata naprosto sama."

"Minule jsi říkala, že nikdo sem dobrovolně nepůjde, že se bojí. Jak to, že teď to pánovi vyhovuje? Jak mu vůbec je? Je to lepší? Neposlala jsi mi žádný vzkaz."

"Co jsem řekla minule, to platí. Když nakupuji ve městě, lidé mi rozmlouvají službu tady, místního pána se bojí jako čert kříže. Vypráví se povídačky, jak vstal z mrtvých a podobně. Někteří ho považují za samotného ďábla. Lístek jsem neposlala, protože nebyl důvod. Pořád je na tom stejně, nemyslím si, že by se zhoršil. Nutím ho jíst a beru mu alkohol, jak jste přikázala, ale je to tak trochu marné. Několikrát mě uhodil, ale většinou na mě křičí, vyhrožuje. Přesto, ví, že kdyby mě vyhodil ze služby, tak by tu umřel, hlady i špínou. Ví to on, vím to já."

"Vztáhl na tebe ruku a přesto tu ještě jsi?" zeptala jsem se až obdivně.

"Jsem zvyklá. Doma mě nevlastní otec řezal jako žito a matka se mě nezastala. Utekla jsem sem. Tady dostanu občas pohlavek, ale k tomu taky plat a střechu nad hlavou, kde nemusím dělat nikomu otroka, zvlášť někomu, koho ze srdce nenávidím, ale to vy asi nepochopíte. Žijete si celý život v bavlnce."

"To je mi líto."

"Nemusíte mě litovat, ale děkuji. Prosím, běžte nahoru. Pán je ve své pracovně, ostatně jako celé hodiny a týdny. Třeba mu uděláte radost, je tu věčně sám. Izoluje se." řekla a pak se dál věnovala práci. Vyšla jsem opatrně umyté schody a zamířila rovnou do pracovny.