Život holky ze zámku 2

SVATBA (99)

A bylo to tady. Ten den. Ta událost. Vyvrcholení mého strachu a paniky, dosažení tužeb a štěstí. Už od samého rána mi bylo špatně. Žaludek jsem měla jako na vodě a ne, nebylo to díky mému těhotenství, o kterém jsem ještě Kristiánovi neměla možnost říct, však bych to ráda stihla alespoň do obřadu, který je naplánovaný na pravé poledne.

Bylo šest ráno a já nevěděla, jestli se mám jít nejdřív vyzvracet anebo nasnídat. Opravdu velké dilema, zvlášť, když jsem pohlédla na šatní skříň, kde mi již od včera visely dokončené svatební šaty. Byly opravdu neskonale nádherné. A strašidelné. Musím se přestat chovat jako hloupá husa, vždyť se není čeho bát! Co by se asi tak mělo stát? Dneska se jen vdám za muže, kterého mám ráda, pak se bude slavit, jíst, pít a tančit a nakonec tenhle den skončí a probudím se jako vdaná paní. Zase.

K mé nelibosti čas poměrně rychle utíkal a já najednou stála ve svém pokoji, krásně učesaná a oblečená do těch bílých šatů. V rukou nádhernou kytici růžovo-bílých pivoněk a na krku jemný stříbrný řetízek, který mám snad odnepaměti. Zbývalo mi patnáct minut svobody. Patnáct minut jsem ještě mohla být pouhou Johanou Štuberskou. I když jsem to pomalu brala jako tragédii, někde hluboko uvnitř jsem se vlastně těšila. Nemohla jsem si vybrat, který z těch pocitů ve mě převládne. Zbývalo tak málo času a musela jsem udělat ještě jednu věc. Říct to Kristiánovi! Vydala jsem se ho z pokoje hledat. Neměla jsem ani tušení, kde by mohl být, ale musela jsem ho do dvanácti hodin najít dřív, než obřad dohoní mě. Bylo mi už jedno, že by mě viděl ve svatebních šatech ještě před svatbou. Bylo to jedno, protože to stejnak porušil a bylo to jedno, protože nás - mě!, štěstí nadobro opustilo.

Nemusela jsem chodit nikam daleko. Našla jsem ho v hale, kde nervózně pochodoval, všechny doplňky jako byly svícny, rámy obrazů a ubrusy detailně zkoumal. Čekal, až hodiny odbijí. Slušelo mu to. Černý oblek a bílá košile se stříbrnou kravatou, která ladila s mými stříbrnými výšivkami na šatech. Zaslechl klapot mých podpatků, proto vzhlédl a samým překvapením otevřel neslušně ústa. Byl sladký. Usmála jsem se na něj a pomalu scházela schody. Počkal, až budu na posledním a podal mi gentlemansky ruku, na kterou mě vzápětí políbil.

"Vyjádření, že jsi nádherná dostatečně nevyjádří to, jaká jsi doopravdy." pronesl a já jsem pocítila, jak jsem se začervenala.

"Děkuji, i ty jsi moc hezký." vrátila jsem mu pochlebek a navrch přidala úsměv. Až teď jsem se začala cítit dobře. Zvláštní. "Ale chtěla bych ti něco říct." zvážněla jsem. Když sledoval můj výraz i jeho radost, která mu vyzařovala z očí pohasla. Vsadila bych se, že vím, co ho napadlo.

"Rozmyslela sis to? Žádná svatba?" zeptal se přiškrceně. Kdybych se vsadila, vyhrála bych.

"Ne."

"Ne?!" téměř vykřikl.

"Tahle jsem to nemyslela. Jistěže si tě chci vzít. Nehodlám nic rušit, ale musím ti něco říct. Dřív než si tě vezmu."

"Co je tak naléhavého?" trochu se uklidnil, ale bylo znát, že ho to i tak zneklidňuje.

"Děti, kde jste? Za chvíli to začíná! Pojďte honem! Kněz a hosté na vás čekají!" ozval se z venku strýček. Počasí bylo naprosto nádherné a hlavně, nechtěla jsem svatbu v kostele - podruhé by mě tam jistě neoddali. Pro jsme svatbu uspořádali na té nádherné zahradě, tady na zámečku, pod širým nebem. "Moment! Ty bys měl na nevěstu čekat u oltáře a já bych ti jí měl přivést. Co tady děláte?"

"Omlouvám se strýčku, že porušuji tradice, ale někdy na ně není místo. Nezlob se, ale ještě musím Kristiánovi něco říct. A to teď. Za chviličku jsme tam."