Život holky ze zámku 2

HÁDKA NA DRUHOU (66)

Ráno. Zase. Byla to jako jedna dlouhá noční můra. Celé tohle období. Vlastně celý můj život. Rychle jsem se vyhrabala z postele, abych mohla být co nejdřív u raněného Kristiána. Ale nejprve ze všeho jsem sběhla do kuchyně, abych mu mohla přinést snídani. Doufám, že už nebude spát, mrzelo by mě, kdybych ho zbytečně budila. A taky by mě mrzelo, kdyby mě z toho včerejšího nedorozumění vinil.

Vlastně, vždyť za to můžu, má právo mi to dávat za vinu a hněvat se na mě! Co jsem to zase jen vyvedla?

Vyťapkala jsem schody s tácem, na němž byla snídaně a zastavila se před dveřmi do jeho pokoje. Byla jsem celkem nervózní. Opatrně jsem zaťukala a vyčkávala. "Dále." po chvilce se ozvalo a já ztěžka polkla. První pohled jsem věnovala jeho zafačovanému ramenu, druhý jeho očím.

"Dobré ráno, nesu ti snídani. Jak ti je?" zeptala jsem se a až pak mi došlo, že jsem se zeptala naprosto hloupě. Mezitím jsem mu položila podnos s jídlem na stolek a přisunula si židli k jeho loži. Neměla jsem sebemenší odvahu si přisednout přímo k němu. "Musíš mít hlad."

"Nebudu to jíst." odsekl.

"Proč?"

"Třeba jsi to otrávila! Když se mě chceš tak rychle zbavit a nepodařilo se ti to napoprvé!" procedil skrze zuby a podíval se mi zle do očí.

"Cože?" nevěřila jsem svým uším. "Proč bych ti měla trávit jídlo? Co si to proboha myslíš?"

"Přestaň předstírat, ano?"

"Já nic nepředstírám!"

"Takže jsi neřekla, cituju - klidně ho zastřel, co?! To se mi asi jen zdálo, že? Ty ses mě chtěla jednoduše zbavit, byla jsi s tím hajzlem domluvená. A já idiot, se ti přijel ještě omlouvat a prosit tě! A přitom jsem byl dávno na seznamu pro tebe nepohodlných lidí!" rozkřikl se.

"Kristiáne, prosím..." nedořekla jsem.

"Ne, ty už mě o nic nežádej. Nechci slyšet žádné vymlouvání, žádné lhaní, prostě nic! Chci být sám."

"Ale já..."

"Nerozuměla jsi mi?"

"Kristi..."

"Ne!!!" zadržel mě. Sklopila jsem zrak, protože mě tlačily slzy v očích. Zkusila jsem se ho dotknout, chtěla jsem ho pohladit, ale ucukl. Zvedla jsem se tedy a se svěšenou hlavou odešla z pokoje. Tak takovýhle průběh by mě nenapadl, ani v tom nejdivočejším snu. Nechala jsem slzy stékat po tváři a přemýšlela. Ani jsem nešla na snídani, nějak mě přešel hlad i chuť. Musím mu to nějak vysvětlit, musím mu to nějak vymluvit. Tahle to přeci nemůže skončit. Znám ho, je naštvaný, nebude tu se mnou dlouho. Jen co bude moct, zmizí z tohohle domu, zmizí daleko ode mě a bude mě nenávidět. Musím to prostě napravit a rychle!

Celé ráno a i dopoledne jsem se pohybovala v částech domu, abych byla co nejblíže Kristiánovu dočasnému pokoji. Abych ho kdykoliv zastihla, kdyby ho napadlo se sebrat a odjet. Přemítala jsem si v hlavě, co mu řeknu, kdyby vyšel ze dveří, ale nedošla jsem k ničemu. Prostě jsem nevěděla. Co mu povím? Že nevím, proč jsem to řekla? Rozhodně jsem to tak nemyslela? Ale že ho nechci ztratit, i přesto, že ho nesnáším, za to co provedl? Vždyť si protiřečím! Mám ho ráda, stále a moc, i když vyvedl neuvěřitelnou hloupost! A rozhodně bych ho nechtěla ztratit pro něco, co ani nemůžu vysvětlit, protože tomu nerozumím! Jsem pitomá, proč jsem jen takovou hloupost vypustila z pusy? Na co jsem myslela?!

Pochodovala jsem před jeho pokojem sem a tam, byla jsem naštvaná a zároveň se bála, a to neuvěřitelně. Každou chvíli jsem tam chtěla vejít a promluvit si, ale odvaha mě opustila vždycky dřív, než jsem to mohla uskutečnit. Potili se mi ruce a já stále víc propadala panice a zoufalství. Náhle se otevřely dveře a v nich stál Kristián. V ten moment to se mnou leknutím málem seklo o zem.