Život holky ze zámku 2

ČERNÁ PERLA (75/4)

... Proč jsem to řekla? Vyčítám mu to? Nechci mu nic vyčítat. Projevil statečnost už jen tím, že se odvážil přijet. Co to dělám?

"Vyčítáš mi to." řekl jako naprostou samozřejmost, jako holý fakt, kterým si je jistý. Poznal to.

"Ale nééé." namítla jsem.

"Ale ano, vyčítáš mi, že jsem mu nabídl peníze, aniž bych se o něco pokusil, zato Viktor, ten nejlepší, se za tebe nabídl celý. To jediné, co měl, to nejcennější. Život." řekl to smutným tónem, ale sršela z něho zlost.

Štvalo ho to a moc. Pořád cítil, že nad Viktorem nikdy nemůže vyhrát. Nikdy nebude lepší jak on, natož přímo jako on. Vždy bude žít v jeho stínu. Co mě vůbec štve? Proč se s ním pořád hádám? "Pochop jednu věc, Oldřich toužil jenom po Viktorovi, i kdybych se mu já sám nabídl, tak by chtěl jeho." něco na jeho slovech bylo. Byl tou pomstou přímo posedlý. I ta věc, kdy jsem se mu nepřímo poskytla jako žena... nevzal by si mě. Když do toho skočil Viktor, byl tím nadšen.

"Asi máš pravdu."

"Půjdu, odpočiň si." řekl a vstal. Sahal už po klice, půl těla pryč z pokoje, když se ještě zastavil. Jen tak stál a koukal. Pocítila jsem jeho pohled vypalující mi do hlavy díru. Vzhlédla jsem. "Asi bych ti měl říct ještě něco." začal opatrně. "Víš, jak jsem Viktora poprvé a naposledy, to mi věř, objal?"

"Vím, nemohla jsem věřit vlastním očím."

"No vidíš, já sobě taky nerozumím, proč jsem to udělal. Možná kvůli dvou věcem."

"Jakým?"

"Svému svědomí a tobě."

"Cože?" nerozuměla jsem tomu ani za mák.

"Když jsem k němu šel s rozpaženýma rukama, bylo jasně vidět, že mám pod kabátem, za opaskem zbraň. Zašeptal jsem mu do ucha, ať si jí vezme a toho hajzla zastřelí, ať máme všichni pokoj. Tu pistoli si samozřejmě vzal." dodal a zmizel za dveřmi. Cože? Byla jsem zmatená, nechápala jsem to. Co to povídal? Kristián Viktorovi pomohl? Co? Kristián dal nenápadně Viktorovi zbraň, aby se mohl odtamtud osvobodit? To potom vysvětluje ten výstřel! Už, už jsem chtěla jásat, když jsem se zarazila. Co když jako první vystřelil právě Oldřich ještě dříve než Viktor něco zkusil? Co když... co když Viktor i přes tu pomoc, kterou mu jeho nevlastní bratr poskytl, což si na něm nesmírně vážím, nic nevzmohl? Důležité je, že je tu šance, že je stále naživu! Je to padesát na padesát.

Proč to, ale Kristián udělal jsem stále nedovedla přijmout. Svědomí a já, to byli ty příčiny. Co to je za důvody vlastně? Raději jsem vstala a žuchla sebou, celá zmožená do postele. Neobtěžovala jsem se nějakým svlékáním. Snažila jsem se usnout, ale nějak se nedařilo. Byla jsem unavená, ale pro spánek to zřejmě nestačilo. Převalovala jsem se v posteli snad dvě hodiny. Za okny byla už zcela tma a ozvaly se i hodiny, o kterých jsem po celý den neměla tušení. Šest. To už je vážně tolik? Jak to letí...

Při dalších desítkách minut setrvaných v posteli jsem se zavřenýma očima pociťovala konečné příchody spánku. A skutečně jsem usnula. Však ne na dlouho. Trhnutím jsem se probudila o hodinu později. Takže sedm. Neměla jsem chuť už být mezi těmito zdmi a tak jsem vyrazila do kuchyně. Celý den jsem neměla sousto v ústech, držel se mě ukrutný hlad. Snad se něco najde k snědku, třeba zbytky od večeře. Došla jsem tam, kde jsem narazila na kuchařku Blanku a dokonce i na Alexovu chůvu Martu. Dostala jsem plnohodnotné jídlo, dokonce ještě teplé.

"Paní, jste v pořádku? Hrozně jsem se bála, jak nás přepadli. Pak vás odvedli a já najednou byla sama s maličkým." strachovala se.

"Jsem v pořádku, děkuji za optání a taky, že ses postarala o mého syna."