Život holky ze zámku 2

OPĚT BLÁZNEM? (44/2)

..."Viktore?!!!" podivila jsem se. To snad ani není možné!!!

"Ano?"

"Jsi to doopravdy ty? Nebo se mi to jenom zdá?"

"Jsem to skutečně já." potvrdil. Čekala jsem, že každou chvíli omdlím, ale nic se nedělo. Zoufale jsem se zachechtala.

"Jak to, že jsi naživu?! Myslela jsem, že jsi mrtvý! Už jsem tě oplakala! Pane Bože!"

"To není podstatné, hlavní je, že už jsem teď s tebou." řekl, objal mě a políbil na tvář. Teď, teď musím omdlít! Nemohu tomu uvěřit!!! Co se mi to, Kriste Pane, zdá za blbosti?

"Co se bude dít? S námi, Kristiánem a malým?"

"Co by, ty a já jsme stále manželé na tom se nic nemění a můj nevlastní bratříček, ten neuvěřitelnej zmetek, odtáhne tam, odkud přišel, ke všem čertům! Je mi to jedno, nezajímá mě. A tím malým jsi myslela koho?"

"Koho? Viktore, my máme syna. Porodila jsem ti potomka." koukala jsem na něj, jako kdyby spadl z višně. Jak se mohl tak hloupě ptát?

"Já mám syna?" podivil se. "Jak prosím tě?"

"Co jak? Aha, už vím. Pamatuješ si jak ti zemřel otec? Opil ses, bral jsi nějaké prášky, byl jsi jak zvíře. Nijak ses neovládal, úplně nepříčetný. Byla jsem tak hloupá, že jsem se o tebe strachovala, šla jsem k tobě do ložnice, podívat se, jak ti je. Zamkl jsi, nechtěl jsi mě pustit a potom... stalo se to - vzal sis mě bez dovolení, jak nějakou couru. Nenáviděla jsem tě za to, cos mi udělal, navíc druhý den, jsi o tom vůbec nevěděl a ještě ses divil, proč jsem tak odtažitá. Za pár týdnů jsem zjistila, že jsem těhotná."

"Co prosím? Ježiši, já jsem tě... proti tvé vůli? To jsem nechtěl. Nikdy jsem nechtěl, aby jsi trpěla. Nechtěl jsem ti nijak ublížit, mrzí mě to."

"Já vím, že jsi mi nechtěl ublížit." řekla jsem. Kolikrát už jsem tohle slyšela?!

"Lituješ toho?" dotázal se.

"Nakonec ne. Vždyť nyní mám to nejcennější, co jsem kdy mohla mít. A mám ho s mužem, kterého miluju." pousmála jsem se.

"Vážně?" rozzářil se.

"Ano. Vždycky jsem tě milovala. Proto jsem si tě vzala. A co se stalo, stalo se."

"Jak se vůbec jmenuje - náš chlapec?"

"Alexandr."

"Krásné jméno. Takové, které je vhodné pro velikány, neprůbojné, silné. Vybrala jsi skvěle, miláčku." pochválil mě. Byla jsem ráda, že je spokojený. Moje sklenice se už shledala se svým dnem. "Neměla bys pít." upozornil mě.

"Nesnaž se mě poučovat." byla jsem nějaká podrážděná, z ničeho nic. "Proč nemáš rád Kristiána?"

"Protože nemám. Nenávidím ho. Dělá něco, za co bych mu zakroutil krkem! Tak rád bych ho viděl umírat!"

"Jste oba stejní, tedy aspoň v té nenávisti. Mám Kristiána ráda."

"Všiml jsem si. A vůbec se mi to nelíbí!" upozornil.

"Já vím."

"Děláš to naschvál?" otázal se.

"Nemám důvod dělat naschvály. Nechme toho, prosím."

"Dobře."

"Za tu dobu ses vůbec nezměnil, tedy vlastnostmi."

"Ne?"