Život holky ze zámku 2

PO ČTYŘECH VŠELIJAKÝCH LÉTECH (43/2)

..."Probuď se, prosím." slyšela jsem ozývat se z dálky. Pomalu jsem otevřela oči. A opět jsem pohlížela do těch modrých očí. To není možné. Vždyť... ty čtyři roky, přece!

"To je mi ale uvítání." řekl a usmál se. "Vypadáš, jako kdyby jsi spatřila ducha. Tak špatně na tom snad nejsem." pokračoval již se smíchem.

Beze slova jsem se vymanila z jeho náruče a nevěřícně na něj upírala svůj zrak. Jak...? Co? To není možné! Spím a tohle je jen sen. "Johano, to mě ani nepřivítáš? Co se děje?" vyptával se, když se nic nedělo.

"Kristiáne?" otázala jsem se stále nevěřícně, jako v mrákotách.

"Ano? To je dost, už jsem si myslel, že jsi ztratila řeč." projevil se, se smíchem.

"Jak... Co tady děláš? Ježiši Kriste!"

"Přijel jsem za tebou." odpověděl, ale už vážně.

"Čtyři roky..." nedomluvila jsem.

"Já vím." nic víc nedodal. Stála jsem tam, jak opařená. Prostě stál přede mnou - Kristián! Měl podstatně delší vlasy než posledně, pod ramena, svázané černou stuhou. Byl možná o pár centimetrů vyšší a hlavně urostlejší. Potom, co odložil kabát jsem mohla vidět ty jeho svaly, které se rýsovaly skrze černou košili. Změnil se. Ale ty oči, ty byly naštěstí pořád stejné.

"Proč? Proč jsi přijel?"

"Proč? Chyběla jsi mi. Jsi součástí mě samého, mého života a bez tebe to nejde." usmál se.

"Kristiáne, čtyři roky! Čtyři roky o tobě nebyla zpráva a najednou se mi zjevíš v mém domě? Najednou ti chybím? Jak, jak jsi mě vůbec našel, když už nežiju na panství? Já tomu nerozumím. Proč? Před čtyřmi roky ses sbalil a bez rozloučení či rozumného vysvětlení jsi odjel. Nikdo o tobě nic nevěděl. Nikdo nic! Kde jsi byl? Co... co to znamená, že jsi se teď tady? Kdy máš v plánu zase zmizet?" pokládala jsem nespočet otázek. Byla jsem tak překvapená a zároveň zmatená - tak moc zmatená!

"Vím, je to už dlouhá doba. Zastavil jsem se na panství, ale Jaromír mě poslal sem. Johano, ruku na srdce, nebylo to zmizení bez rozumného vysvětlení. Řekl jsem ti své, jak se věci mají, ale tobě to bylo jedno, měla jsi v hlavě jen jeho, byla jsi tak umanutá a podívej, jak to dopadlo! Už nikdy neodjedu, zůstanu."

"Takže ty to víš..."

"Ano. A jsem rád."

"Jsi rád, že mě tahle ponížil? Využil?"

"Ne. Jsem rád, že sis ho nevzala."

"Kristiáne, řekni mi pravdu, co tohle znamená? Z ničeho nic přijedeš..."

"Vidím, že tady zřejmě nejsem nijak vítaný. Doufal jsem, že jsi nezapomněla, že budeš mít radost!"

"Já... tomu stále nemohu uvěřit, že stojíš přede mnou! Proboha, vždyť to jsou čtyři roky! Čtyři!" mluvila jsem pořád o těch rocích! Slzy se mi kutálely po tvářích. Vždyť... Ježiši... Rozeběhla jsem se k němu přímo do náruče. Objímala jsem ho, jako bych ho už nikdy neměla pustit. Měl radost a silné objetí mi oplácel. Bylo to po tom všem zvláštní, ale byla jsem šťastná. Objímala jsem právě mého Kristiánka! "Kristiáne, tak moc jsi mi chyběl." zašeptala jsem mu do ucha.

"A co mám říkat teprve já?! Umíral jsem bez tebe. Bylo těžké tě opustit, ale já jsem musel. Neplakej, prosím." řekl a na důkaz mi utřel slzy. Nemohla jsem neplakat. Aspoň, že to byly slzy štěstí. Usadili jsme se a já ho požádala, aby povídal, kde byl a co dělal. Vyprávěl mi o tom, jak procestoval různé země a co tam všechno viděl a zažil. Při tom myslel neustále na mě a pořád se rozhodoval, zda se nemá vrátit. Nevrátil se. Vydržel. Hrozný to čas. Jednou se mi zdálo, že je mrtvý - jen jsem doufala, aby to nebyla pravda. Nakonec monologu prohlásil. "Johano, potřebuju tvoje odpuštění."