Život holky ze zámku 2

OBAVY (79/1)

Druhý den ráno jsem v posteli uvažovala, jak a kdy to oznámíme. Kristián by chtěl jistě co nejdříve, ale vždyť já ještě nejsem ani oficiálně rozvedená. Shodou okolností, jak tahle problematika byla na místě, tak odpoledne mi posel donesl dopis, který nejdříve byl adresován ke mě domů, a jelikož byl prý životně důležitý, vyslali ho sem, ke strýčkovi na panství. Písmo jsem poznala okamžitě, ani jsem neměla obálku otevřenou. Patřilo Edvardovi.

Cítila jsem se rozporu-plně. Tušila jsem, co by to mohlo být a měla jsem radost kvůli mé nové budoucnosti, ale i strach právě pro minulost. Dychtivě, přesto s třesem v rukou jsem dopis dolovala z pečlivě zalepeného obalu.

Milá Johanko,

píšu ti hned jak jsem mohl. Určitě víš kvůli jaké záležitosti, pro jinou bych neměl odvahu, ale k věci. Ve tvém rozvodovém řízení se vyskytly jisté... posuny. Musím se ti okamžitě přiznat k věci, kterou jsem ze začátku nechtěl zavinit, ale dle vývoje a tvé situace možná budeš i ráda za to, co se stalo. Před několika dny mě navštívil můj přítel Viktor. Jelikož jsem velice mizerný herec i lhář - jak sama víš, nedokázal jsem zabránit, aby se o rozvodu nedozvěděl.

Dokonce mi doslova vytrhl tvoji složku, kde byly veškeré podklady pro tvou obhajobu. Byl velice rozladěný, mohu tvrdit, že zuřil, proto jsem mu ani nekladl minimální odpor. Udivil jsem se, když se rázem uklidnil, prohodil se mnou pár slov a nakonec s jistým smířením dokument, který jsem ještě dodatečně připravoval podepsal se slovy, že tě nechce dělat nešťastnou.

Upřímně, nechápu co se s ním stalo. Trochu se obávám o jeho duševní zdraví, takový nikdy nebyl. Nevím, co je horší, zda jeho minulé já nebo to dnešní. Každopádně, tvoji žádost podepsal bez problému téměř v minutě, kdy ten list spatřil. Mám dojem, že to jaksi tušil, a proto byl tak mírný a částečně smířený s tvým rozhodnutím. Dále, po podepsání jsem vše uspořádal a vlastně, jednoduše řečeno, ukončil. Předal jsem váš případ do soudcových rukou.

Dle mého by se neměly naskytnout žádné komplikace a snad ani veřejný soudní proces, kde bychom všichni stáli tváří v tvář. Když to dobře půjde, do tří dnů bych měl dostat zprávu o výsledku čili rozhodnutí. Nečekám zamítnutí - věř mi. Budu tě poté ihned informovat.

S pozdravem Edvard

Tak to by bylo. Aspoň dobrá zpráva. Počkat! Je vážně dobrá? 'Samozřejmě, Ježiši, Johano! Rozvedená budeš na to šup, vždyť jsi už pro změnu zasnoubená! Budeš se vdávat!' Budu se vdávat, proboha... Tedy, kdy bude ten slavný den? Za týden, měsíc, rok? Ženy, které se vdávají podruhé mít štěstí nebudou. Jak pozitivní. Edvard si o Viktora dělá starosti, ale to bylo v době, kdy ten dokument podepisoval - vždyť tuhle informaci vím už nějaký ten den, a to dokonce od samotného Viktora! Mám si ho taky dělat i přes to všechno? Nebo to je jen tou jeho přeměnou? Ne, nemůžu si ho dělat, Viktor už není moje věc. Tedy nebude... za pár dní. Kriste pane!

Žádná minulost, musím koukat dopředu. Jediné, co by mi mělo dělat starosti je svatba a nic víc! Jak k tomu pak přijde Kristián? Dala jsem mu slovo a ruku a přitom ho v myšlenkách odstrkuji snad dokonce i podvádím s Viktorem. Nezaslouží si to, i když jsem mu v nitru duše neodpustila některé věci. Ty má u mě schované, ale bez úmyslu je někdy proti němu použít. Chci na ně zapomenout, i přes to, že to nikdy nepůjde.

"Áá, Kristiáne, tys mě vyděsil." polekaně jsem vypískla, když se mě z nenadání dotkly něčí ruce.

"Promiň. Nad čím přemýšlíš? Vypadáš tak nějak znepokojeně."

"Nad čím? Nad... No přeci nad tím, kdy oznámíme naše zasnoubení. Především strýčkovi!" zalhala jsem, ale vždyť ono to je skoro pravda. Nebo aspoň je to nutné vyřešit. "Trochu se bojím, jak to přijme."

"Věřím, že skvěle." byl zřejmě pozitivně naladěn.

"Takže, kdy?"

"Dnes?"

"Už dnes?"

"A proč ne?"

"Není to brzy?"

"Brzy?"

"Neměli bychom setrvat?"

"Proč?"

"Kristiáne, bojím se."

"Není se čeho bát. Tak si stanov den oznámení, ale udělejme to co nejdříve. Nechci před otcem předstírat nebo lhát."

"Tak dobře. Dej mi chvíli na rozmyšlenou, pak ti to přijdu říct."

"Výborně, a teď mě omluv." řekl, políbil mě a vzdálil se. Ještě dnes si mám vymyslet datum oznámení? To nejde. Nedokážu to. 'Čeho se bojíš?' Čeho? No... všeho! Svatby, jak to příjme strýc, Alexandr a v neposlední řadě Viktor. 'Viktor? Toho to snad nemusí zajímat. Tím, že podepsal rozvodové papíry, tak už nehraje v tvém životě žádnou roli! Přestaň se o něj starat!' Přestat se o něj starat? Tobě se to říká lehce, ale já mu nechci ublížit. Vždycky pro mě bude něco znamenat, ať už jsme rozvedení nebo ne. Byl a je to moje velká láska, navíc spolu máme dítě. Nelze ho jen tak vymazat z paměti, není to tak jednoduché jako zatáhnout závěsy! Mám z toho husí kůži, jen při pomyšlení, že už ví, že jsme zasnoubení. Tedy, byla to lež ještě na Černé perle, ale on o tom nemá ani ponětí, tím pádem si myslí, že je to reálné. A ono to je reálné. Nemám zdání, co si bude myslet až se dozví to prokleté datum!

Ještě jednou jsem si přečetla zmačkaný dopis, který jsem celou tu dobu svírala v ruce. Utkvěly mi v paměti jen kusy některých vět.

...nedokázal jsem zabránit, aby se o rozvodu nedozvěděl.

Dokonce mi doslova vytrhl tvoji složku...

Byl velice rozladěný, mohu tvrdit, že zuřil...

Udivil jsem se, když se rázem uklidnil... a nakonec s jistým smířením... podepsal se slovy, že tě nechce dělat nešťastnou.

Trochu se obávám o jeho duševní zdraví...

Nevím, co je horší, zda jeho minulé já nebo to dnešní.

... tvoji žádost podepsal bez problému téměř v minutě, kdy ten list spatřil.

Ačkoliv bych to nikomu, zvláště Kristiánovi, nepřiznala, nejraději ani sobě, tak mě to moc bolí. Trápí mě to. Vzpomněla jsem si na událost, kdy pořádal jistý večírek, na moment, kdy jsme byli sami v salonku. Mezi námi panovalo něco nepopsatelného. Zajímali jsme se jen sami o sebe. Napětí a erotično se dalo krájet. Vybavují se mi ty žhavé doteky jeho prstů na mé nahé kůži, na místech, které jsou tak citlivé. To tření mezi našimi těly, vůně, touha, pot, polibky... a dost!!!

'Už jsi zapomněla, jak si s tebou na tom večírku jen pohrával? Co ti všechno řekl? Že si tam pozval Charlottu? Co jsi k němu cítila? Opovržení, nenávist, zlobu, chuť se pomstít i žárlivost? Určitě ten večer měl něco s tou mrchou, a ty to víš!, ve vaší posteli! Zachoval se k tobě jak k nějaké běhně, svlékal tě jen pár metrů od dění a společnosti. Možná se ti i za zády vysmíval, jak hloupá jsi, že mu skočíš na špek!'

Mlč!!! Dobře, rozumím ti! Viktor mě už nezajímá, je to mizera! Budu se vdávat, jsem zasnoubená s Kristiánem a nic jiného mě v tuhle chvíli nezajímá! Soustředím se na zásnubní slavnost, kterou musím taktéž vymyslet, pak na svatební šaty, které si musím nechat ušít. Ty staré, první a věřila jsem že jediné, které jsou ještě někde v mém bývalém domově, v domě mého bývalého tchána Ludvíka, ve skříni - bych nejraději spálila!

Taky vyřešit s Kristiánem, kde po svatbě budeme bydlet? Zda tady nebo u mě. Já svůj domov nechci opustit. Patřil mým rodičům. Myslím, že na tom bude stejně se zámečkem i Kristián. Ale já se netoužím potřetí stěhovat. 'No vidíš, starostí máš dost, tak jednoho neurvalce vyhoď z hlavy.' Máš pravdu, nezaslouží si tolika mého zájmu, co mu věnuji. Já a Viktor jsme už cizí lidé. Vše, co jsme spolu zažili musím zamknout do truhly a vyhodit.

Byl to nemocný blázen, kterého jsem jen náhodou střetla na jednom z bálů strýčka a tetičky, ve svých sedmnácti letech. ...